Ósaka historická i moderní
30.10. 2014
Předposlední díl našeho japonského seriálu, tentokrát o Ósace.
Dnes jsme si dali s odchodem z hotelu trochu načas. Na snídani jsme sice museli vstát dříve, prože snídaně podávají jen do 8:45, ale jakmile nevyrazíme ven hned ze snídaně a vrátíme se na pokoj, tak se jen tak nevyhrabeme.
Prvním naším cílem byl Ósacký hrad a přilehlé okolí. K hradu jsme se dostali pomocí JR linek, takže zdarma. Při přestupu jsme se sice netrefili na správnou stranu, ale vlaky jezdí každou chvíli, tak jsme na další stanci přeskočili na opačný vlak. Místní hrad je opět krásně zrekonstruovaný, respektive jeho jediná "věž", což je vlastně vícepatrový domeček. Uvnitř je muzeum, ale nás uspokojil pohled na hrad zvenčí. Na hradním nádvoří se konal čajový obřad, tak to bylo zajímavé. Okolo hradu jsme nakonec chozením a focením strávili asi 3 hodiny.
Odpoledne jsme sedli na vlak a popojeli do jižní části ósackého centra. Jsou tam ulice plné obchodů, které jsou zvenku označeny řadou neonů. Chvíli jsme se tam procházeli ještě za plného světla a chtěli pak přejet na sever k hlavnímu nádraží, kde se dá jít na vyhlídku. Jenže najednou byly 4 hodiny a k vyhlídce bychom sotva dojeli za světla, zůstali jsme tedy v jižní části nazvané Dótombori a Amemura a počkali až do soumraku, kdy místní bláznivý život za svitu neonů dostane jiný rozměr.
Již za tmy, posilněni zmrzlinou, jsme opět sedli na okružní JR linku směrem domů. Trochu nás překvapilo, že jedeme na druhou stranu, než jsme čekali, ale to nevadilo, jeli jsme jen druhou stranou okružní trasy a taky nás to dovezlo na hlavní nádraží.
Přes den jsme dnes pojídali místní speciality, když jsme na něco narazili. Jako první, nás doslova udeřila do nosu vůně nějakého pečiva. Byli to kuličky z odpalovaného těsta, plněné třemi různými krémy (jeden druh krému do jedné kuličky). Příchutě jsme neidentifikovali úplně, ale všechny byly skvělé. Další, co jsme ochutnali, byly opět sladké kuličky. Tentokrát nebyly křehké a nadýchané, ale spíš gumové, z pařeného rýžového těsta a na pohmat byly jako amarouny. Náplň byla z fazolových povidel. Bylo to dobré a typicky japonské.
Třetí typ kuliček, co jsme si dnes dali, byly kuličky plněné krájenými chobotničkami a sypané jarní cibulkou a sušenými rybymi (na velmi tenko krájenými). Předchozí kuličky byly studené, tyto však byly velmi horké. Na ohřívání těchto smažených kluliček mají na pultech speciální udělátka. Je to vyhřívaný plech, ve kterém jsou důlky o velikosti těch kuliček (asi jako pingpongový míček). Aby se kuličky nepřipalovaly, ale ohřívaly rovnoměrně, je na dně každého důlku nějaký mechanizmus, který kuličkami otáčí. Takže kuličky se na plechu různě točí a trochu poposkakují, protože nejsou úplně hladké. I na tomto jídle jsme si pochutnali.
Z Ósackého nádraží je to jen kousek do velkého obchoďáku s elektronikou Yodobashi. Tam jsme koupili nějaké drobnosti k foťákům a jeli do 8. patra na večeři. Vybrali jsme si ne úplně japonskou restauraci, ale spíše korejsko-tchajwansko-čínskou. Menu sestávalo z několika chodů: malý salát, smažená rýže s mořskými plody (Petr měl variantu se zeleninou, Katka s korejským kimchi), naše oblíbené dim sum knedlíčky, polévka a mandlový puding na závěr. Vybrali jsme si dobře.
Do hotelu se dostáváme přesně ve 23 hodin. Překvapila nás “noční” špička v metru, kde bylo tolik lidí jako při ranní špičce. Možná je to tím, že dnes je Halloween, ale možná taky tím, že to byl poslední vlak určitým směrem.
Další kapitola: Závěrečná Ósaka
Hrad v Ósace.
Panorama Ósaky.
Čajový obřad u ósackého hradu.
Ósacký hrad má vodní příkop.
Moderní část Ósaky přes hradní příkop.
Tady to ožije až po setmění.
Knedlíčky z chobotniček posypané sušenými rybami.
Restaurace lákají zákazníky různě.
Sladké - fazolové kuličky.
Vstupní brána do Dotonbori.
Večer tahle část Ósaky ožívá.
Slavná reklama firmy Glico - běžec se sluncem v zádech.
Večeře byla servírovaná v rozpálených litinových kotlících s ochrannou dřevěnou krabičkou.
Další kapitola: Závěrečná Ósaka