Deštivé Kjóto
15.10. 2013
Předpověď počasí pro dnešek hlásila, že během dopoledne začne lehce pršet a že až do noci bude lít. Vše se do puntíku potvrdilo. :-(
Ještě než začalo pršet, vypravili jsme se k císařskému paláci. Zjistili jsme ale, že celý palác je obklopen zdí a na vstup se musí žádat o zvláštní povolení a platit nějaké vstupné. Tak jsme to vzdali a rozhodli se navštívit jiná místa. Mezi tím se rozpršelo a tak jsme sedli do autobusu a jeli k chrámu Ginkakuji, také se mu říká stříbrný. U něj je úžasná zenová zahrada, která má několik částí udělaných z písku. Vypadalo to úžasně i za deště (mrholení).
Pak už začínalo pršet víc a víc a tak jsme se rozhodli navštívit nákupní arkády a podívat se po nějakých dárcích. Cestou jsme narazili na sushi. Nebylo ale ledajaké. Byla to restaurace, kde se sedí okolo velikého pultu a dokola jezdí na pásu talířky se sushi. Takové restaurace najdeme i v Praze, ale takový výběr ryb tam nemají. Nakonec jsme spořádali 23 talířků se sushi (většina obsahovala 2 ks nigiri sushi o které jsme se vždy podělili).
Po několika nákupech jsme se vrátili do hotelu, protože jsme měli zamluvený kurz kaligrafie. Byli jsme celkem 3 žáci a japonská učitelka. Bylo to zajímavé, ale pro Katku leváka obtížné, protože levačkou se některé tahy štětcem špatně dělají. Na obrázku je Petrův závěrečný výtvor. Je to znak pro "Kjó", což znamená hlavní město.
Když jsme domalovali, zjistili jsme, že máme vlastně hlad, a tak jsme se něco po 21 hod. vypravili na večeři. Tou dobou už docela lilo (kolem Japonska se prohání další tajfun) a tak jsme nechtěli nikam daleko. V okolí tu už ale bylo zavřeno, tak jsme se rozhodli jet na nedaleké nádraží, kde přece budou mít otevřeno dlouho. Ale ouha, všechny restaurace tu mají jen do 22 hod a kolem 21:30 už vám najíst nedají. Poslední místo, kde jsme něco sehnali, bylo občerstvení, kde měli croissanty se šunkou. Nic jiného nám tedy nezbylo. Poznatek tedy je, že na jídlo se musí nejpozději do 21 hod a po 22 hod už máte smůlu úplně.
Ještě pár postřehů z Japonska obecně. Je tu neuvěřitelně čisto a o vše důkladně pečují. Je to úplně odlišná jihovýchodní Asie, než kterou známe (je tam většinou špinavo a nepořádek, snad kromě Singapuru). Co je ale podivné, skoro nikde tu nenarazíte na odpadkové koše! Hledají se opravdu velmi těžko a většinou jsou před nějakým obchodem, v parcích vůbec. Každý je tu asi zvyklý si svoje odpadky odnášet.
Další věc, co tu chybí, jsou lavičky. Občas se něco najde, některé autobusové zastávky mají 4 sedátka, ale míst, kde by se dalo odpočinout, je hodně málo. U některých turistických atrakcí se občas vyskytuje odpočívárna, kde jsou pod střechou lavičky, WC a automaty na pití. Viděli jsme to ale jen asi 3x. Na promenádách nebo v parcích je laviček opravdu minimum.
Prodejní automaty se tu vyskytují doslova na každém rohu, nebo bloku ulice. Většinou se prodává pití, někdy cigarety. Jednou jsme si dali v automatu nápoj, na kterém byl nakreslený citrón. Vybíráme podle obrázků, nápisy jsou jen v japonštině, cena je naštěstí v arabských číslicích. Nezbývá nám tedy, než si typ pití vybírat podle obrázků. Překvapení ale bylo, když z automatu vypadla lahvička, která nebyla studená ale teplá! Byl to horký sladký čaj s citrónem. Bylo to moc dobré, tak jsme nezůstali jen u jednoho.
Další kapitola: Chrámy a bambusový les
Stříbrný chrám Ginkakuji v Kjótu.
Zahrada u chrámu Ginkakuji.
Running sushi.
Jeden by nevěřil kolik toho dva můžou sníst k obědu.
Vstup do chrámu, který je uprostřed nákupní zóny.
Hodina kaligrafie, vpravo je naše učitelka.
Petrův kaligrafický výtvor
Nápojový prodejní automat.