Nara
14.10. 2013
Dnešní předpověď počasí hlásila hezky (a skutečně bylo hezky), tak jsme se rozhodli vyjet vlakem z Kjóta do nedalekého města Nara. Cesta vlakem trvala asi 45 min, nebyl to úplný courák, ale šinkansen taky ne. Všechny vlaky tu jezdí úplně přesně a daly by se podle nich doslova řídit hodinky. Na nástupištích jsou naznačena místa, kde budou dveře, až vlak přijede a taky tam jsou zvýrazněna místa, kde budou sedačky pro invalidy apod. Na některých nástupištích (zejména u šinkansenu) jsou na zemi nakreslené i cestičky a šipky, kde se má dělat fronta pro nástup. U šinkansenu se musí nastupovat a vystupovat rychle, protože vlaky stojí v zastávce třeba jen půl minuty nebo minutu a zase frčí dál. U šinkansenu jsou tedy nástupní body popsány i číslem vagónu, takže se každý může podle místenky připravit na správné místo.
Dnešní cesta obyčejným expresem nám přinesla ještě jedno překvapení. Jeli jsme z konečné na konečnou a zpět a protože se vlak nikde neotáčí, na druhou stranu jede "pozpátku" ze stejné koleje. Sedačky v těchto expresech (sedí se po dvou vedle sebe) se ale dají upravit tak, aby člověk vždy seděl po směru jízdy. Celé opěradlo se zkrátka překlopí z jedné strany na druhou a můžete sedět jakým směrem je libo.
Město Nara, kde jsme dnes byli, bývalo bohaté město. A v historii bylo jedním z prvních hlavních měst Japonska. To už dávno neplatí, je to spíše takové širší předměstí Kjóta.
Přestože jsme tam dorazili v pondělí v poledne, k místním chrámům proudily davy lidí, jako jsme to zažili o víkendu. Šli jsme speciálně do jednoho chrámu (tak jako všichni ostatní), ve kterém je největší bronzová socha sedícího Buddhy na světě. Bylo to opravdu impozantní. Cestou jsme potkávali desítky, možná stovky jelenů, kteří loudili od turistů něco k jídlu. Na spoustě míst se také prodávaly takové placičky/sušenky na krmení jelenů.
Nara nás ale jinak moc neupoutala. Trochu jsme si to ale vynahradili cestou zpět, když jsme se zastavili na předměstí Kjota u chrámu v části Fushimi-Inari. Chrám a stavby okolo jsou natřeny jasně červeno-oranžovou barvou, kterou ještě umocňoval západ slunce. To ale nebylo vše. Tohle místo proslavily cesty, které vedou za chrámem až nahoru na horu a skládají se z bran torii - typické japonské brány. Celé to vypadá jako křížová cesta, ale mnohem hustší a mnohem, mnohem vyšší počet bran, které jsou jedna za druhou asi 20 cm od sebe. Prochází se tedy takovým tunelem z červenooranžových bran, které jsou z jedné strany hustě popsané. Vypadá to úžasně.
Pro dnešní večeři jsme se rozhodli obědvat opět na nádraží v Kjótu. Nádraží je zde obrovské a je vlastně vrostlé do několika obchodních domů (asi 11 pater), kde je spousta malých restaurací. Restaurací je tu asi 50, takže je z čeho vybírat. Ovšem lidí se tu ale pohybuje mnohem víc než je míst v restauracích a tak se v době oběda nebo večeře tvoří před restauracemi fronty a čeká se na místo. Před každou restaurací je tedy několik židlí, jak v čekárně třeba u doktora. Každá restaurace má místo jídelníčku i svou výlohu s plastovým jídlem - což se hodí, když člověk neumí japonsky. Na druhou stranu anglicky mluvící obsluhu nebo anglický jídelníček zase až tak moc restaurací, kde jsme jedli, nemá.
Našli jsme si tentokrát čínskou restauraci, kde zrovna v tu chvíli nebyla fronta a dali jsme si dobrou večeři, k pití čaj a saké. S pitím je to tu v resturacích zajímavé. Když vás usadí ke stolu, přinesou vám hned sklenici vody (s ledem), někde zase horký zelený čaj. Tyhle dva nápoje vám pak dolévají podle libosti a je to zadarmo. Když si chce člověk dát k pití něco jiného, většinou mají pivo, někde saké, džusy apod. tak za to už se platí. Pivo tu stojí v přepočtu od 50 do 100 Kč a mají ho dobré, většinou z českého chmelu.
Další specialita místních restaurací jsou účty. Každý stůl má dost často zespodu takový šuplíček, do kterého obsluha dává účet (formulář na destičce). Co do toho formuláře dopisují je pro nás nečitelné. Když se pak odchází z restaurace, každý stůl si sebou vezme ten účet a u pokladny u východu ho zaplatí. Nenechává se tu žádné spropitné, takže vám vrátí do jenu zpět.
Zítra se budeme potulovat po Kjótu, ale má se zkazit počasí, tak snad nebude pršet tak moc.
PS: Spaní na futonu v japonském stylu bylo dobré - můžeme stále chodit, a hýbat se. Hotýlek je moc příjemný a klidný, byť je v centru Kjóta, personál supermilý a mluví dobře anglicky. Navíc, dneska jsme od nich dostali dárek - když se to napíše, zní to blbě - ale Katka to fakt ocenila - je to bílá konzistencí tvarohová/tofu hmota, která voní trochu jako plísňový sýr nebo výpek ze sýrového fondue - ale ve skutečnosti je to "odpadní" rýže a kvasnice, které zbydou po uvaření a vylisování saké. Je to bez alkoholu, a dá se to jíst buď samotné, nebo se to přidá do polévky nebo z toho udělají takový nápoj - smíchají s trochou horké vody, cukru a soli - a to moc hezky zahřeje (a chutná) - trochu je to jako salep (kdo znáte).
Další kapitola: Deštivé Kjóto
Jeden z chrámů ve městě Nara.
Hlavní chrám v Nara, kam míří všichni poutníci.
Největší bronzová socha sedícího Buddhy (vpravo).
Kaligrafický ráj ... samé štětce.
Jeden z chrámů ve Fushimi-Inari.
Cesta lemovaná torii ve Fushimi-Inari.
A další torii ve Fushimi-Inari.
Typický účet v japonské restauraci, našinec si moc nepočte.