Setkání s drakem
18.10. 2013
Dnes začneme trochu netradičně jedním postřehem týkajícím se záchodů. Doufáme, že tím nikoho neurazíme. :-)
Japonská WC jsou tak trochu Rolls-Royce mezi těmito zařízeními. Leckdo z vás o nich jistě již slyšel, ale setkat se s nimi je něco jiného a v Japonsku se tomu nevyhnete. :-)
U každého (jen sedacího) WC tu musí být zásuvka, protože vedle mísy se nachází ovládací panel, kterým se dá řídit vestavěný bidet (dva druhy proudu vody), síla proudu vody, zapínání vyhřívání prkénka, někdy i teplota prkénka. Na veřejných WC bývá i tlačítko s notičkou, jímž se zapne zvuk tekoucí vody, aby nebylo slyšet, co děláte. S prkénkem nejde mlátit, protože má brzdu. Když ho pustíte, pomalu se sklopí do vodorovné polohy.
Japonci rádi dávají všude mapy (podchodů metra, stanic apod.) Dnes jsme v metru ale viděli mapu WC pověšenou před jeho vchodem. Na veřejných WC bývají v kabinkách, takové držáky na malé děti (co se musí nosit), kam je může maminka či tatínek na chvíli odložit. Na pánských WC je u každého pisoáru háček, aby bylo kam pověsit tašku třeba s nákupem. Jeden pisoár je dokonce i v šinkansenu. :-)
Existuje ještě jeden typ toalet - a to toalety východního typu (nepíšu turecké nebo asijské, protože u nich se stojí/dřepí zády), zde se dřepí ke zdi čelem a potřeba se koná do žlábku. Jediná výhoda od tureckých záchodů je, že mají dokonale vymyšlené splachování, takže člověk odejde suchý a také že mají přidržovací tyčku, která usnadňuje polohu dřepmo.
Veřejných WC je tu všude kolem spousta (v každé stanici metra, na nádražích, u památek apod.), všechny jsou zadarmo, čisté a udržované. Není tedy potřeba hledat McDonalds, jako dost často jinde ve světě nebo u nás. :-)
To byla menší odbočka, ale teď už k dnešnímu dni. Ráno jsme zjistili při pohledu z okna i na internet, že se venku bohužel příliš honí mraky a tak jsme výlet k hoře Fuji zrušili. Vypravili jsme se tedy na místní rybí velkotrh (rybí burza) v Tsukiji. Bylo už ale pozdě a tak jsme tam moc ryb neviděli, jen nějaké zbytky.
Součástí tržnice je i několik sushi restaurací. Neodolali jsme a vystáli jsme si jednu z mnoha jídelních front. Byla to opět lahůdka. Ceny byly kupodivu hodně podobné cenám v restauraci v 59. patře, tady jsme se však tísnili v místnůstce sotva 3x10 m, kde nás u baru sedělo asi 12 zákazníků a proti nám za pultem stáli 3 kuchaři (sušaři). Je radost se na ně dívat, jak jim to jde od ruky a ještě větší radost je to jíst. Dokonale čerstvé, upravené, zkrátka sushi tak jak má být. Ovšem trochu menší radost je to platit, ale co by člověk pro poznání neudělal, že. Ta cena je ale stále výrazně nižší než v Čechách a čerstvost ryb je taky o řád(y) vyšší.
Pak jsme se pomocí metra dopravili k chrámu Senso-ji - takový náš místní chrám sv. Víta. Potřebovali jsme přestoupit z linky na linku, ale to jsme netušili, jak některé přestupy v Japonsku vypadají (jsme z našich přestupních stanic zhýčkaní krátkou vzdáleností). Po dlouhé chůzi tunely místy nahoru a dolu (schody) jsme museli vyjít na ulici a šli asi 500 m a pak znovu vstoupit do metra. Kdybychom to věděli, asi bychom hledali jinou variantu.
V chrámovém komplexu byly davy turistů. Je to jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších chrámů v Tokiu, resp. v Japonsku. Měli jsme ale zrovna štěstí, protože během naší návštěvy se za chvíli objevil průvod, který vedly malé děti a za nimi několik mužů neslo na tyčích asi 10 m dlouhého zlatého draka (jestli si to dobře pamatujeme z vyprávění paní velvyslankyně, tak je to tanec štěstí - drak přináší štěstí lidem, kterým "ukousne" hlavu). Za drakem jel vůz s gejšami, které hrály na flétny a brnkaly na jakési loutny. Celý průvod se pak zastavil na malém prostranství před hlavním chrámem, přihlížející udělali kruh. Všichni jsme pak sledovali představení s tím obrovským drakem a snažili se přes hlavy okolostojících udělat nějakou pěknou fotku.
Z rušného chrámového komplexu jsme se pak vrhli do ještě rušnějšního velkoměsta a šli nakoupit pár dárků.
Na večeři jsme došli celí upaťchaní poblíž našeho hotelu. Jídlo bylo japonské, dobré, ale restaurace poněkud větší a rušnější, než jsme si mysleli. Rýži nám třeba přinesli až po té, co jsme dojedli jídlo. Je pravda, že jsme si jí doobjednali později, ale nandat misku rýže jim trvalo přeci jen příliš dlouho.
Další kapitola: Poslední den
Typické japonské WC západního stylu.
Detail ovládání hi-tech WC.
Tokijské metro je spletité a vyznat se v něm není pro cizince jednoduché.
Porcování tuňáka na rybím trhu Tsukiji v Tokiu.
Oběd v přilehlé pidi restauraci.
Vstupní brána do chrámu Senso-ji.
Před vstupem do chrámu se provádí očista kouřem z vonných tyčinek.
Schodiště do chrámu Senso-ji.
Hudební doprovod vytvářely gejši.
S drakem se hned každý kamarádil.
Představení s drakem.
Obrovský Yodobashi nákupák na Akihabaře v Tokiu.