Déšť v Tokiu
22.10. 2014
Co dělat v Tokiu, když prší, nebo spíš leje.
Dneska se nad námi počasí nesmilovalo ani na minutu. Pršelo od rána až do večera a podle předpovědi to má pokračovat ještě další den. Pak už by mělo být hezky. Protože jsme ale v Tokiu, tak nám déšť až tak nevadí, najde se tu dost zajímavých míst, která jsou pod střechou, nebo i pod zemí. Je tu velké množství podchodů a průchodů, takže člověk ani nemusí vylézat ven. Objevili jsme i pár podchodů, které vedou paralelně pod rušnou ulicí a odtud se dá vcházet do různých obchoďáků a stanic metra bez nutnosti vyjít na déšť, ale zase živáček nevidí denní světlo. Když už ale člověk přeci jen musí na čerstvý vzduch a vezme si s sebou deštník, tak Japonci počítají i s tím, že návštěvníci ať už obchodů, nebo muzeí, budou muset s mokrým deštníkem nějak naložit. U vchodů do obchodů i muzeí jsou připraveny igelitové pytlíky na deštníky a různé odkládací stojany, které jsou leckde i zamykací. Jen nesmí mít člověk sklerózu, aby tam deštník nenechal.
Co tedy dělat v deštivém Tokiu? Rozhodli jsme se jít do dvou muzeí, která jsou hned vedle sebe. Jedno muzeum je takové "normální", o historii Tokia a Edo (jméno Tokia do roku 1868). Nejdřív jsme ale navštívili pro nás velmi neobvyklé muzeum sumo. Sumo je velmi populární sport, kde se dva tlouštící přetlačují v kruhu o průměru 4,57 m. Jeden druhého se snaží povalit na zem, nebo ještě lépe z kruhu vystrčit. Celý zápas trvá většinou jen pár vteřin a Japonci to hrozně prožívají. Teď zrovna není turnajová sezóna, takže se na opravdový zápas nemůžeme podívat a zažít tu atmosféru, ale v muzeu jsme viděli alespoň pár minut na videu. K vidění tu jsou fotografie a z dřívější doby také malované portréty všech velmistrů sumo. Hned vedle dvojpokojového muzea je krámek se sumo suvenýry. Většinou jsou to příšerné cetky, ale Petr si tu koupli pěkné sumotričko. :-) To ale není to podstatné. Víme, že v této čtvrti jsou sumo stáje a že se občas lze se zápasníky normálně potkat v ulicích. No a těsně před polednem jsme při vstupu do muzea potkali jednoho, co právě nasedal na kolo, jen nám přišlo nepatřičné ho fotit. Naštěstí, v tom krámku na národním sumo stadionu jsme, jakoby náhodou, potkali další dva sumo zápasníky-čekatele (prostě sumo-učni). Chodili po krámku a prohlíželi si suvenýry. Byli oblečeni tradičně, tedy v sandálech getta (žabky s dřevěnou podrážkou) a v jukatě (takový dlouhý župan). Máme tedy i fotku Petra s oběma zápasníky. Podezříváme je, že ti dva nešťastníci měli službu a byli tam proto, aby se s nimi mohli turisti fotit, ale nic to nemění na tom skvělém zážitku.
Hned vedle sumo muzea a vlastně i hlavní zápasnické arény je veliké muzeum Edo-Tokio (metropolitní muzeum). Jeden by si řekl, že je to zase jen barák plný starých věcí a bude to nuda. Pro Evropany to bylo ale velmi poučné seznámení s jinou kulturou a tím, jak lidé v Japonsku žili zhruba před 400 lety až do doby po 2. světové válce (do olympijských her v Tokiu). V muzeu je hodně domů a to jak zmenšených, tak i v životní velikosti. Je tu spousta historicky cenných věcí, na které se nesmí sahat, ale i dost jiných věcí, kde se dá něco vyzkoušet, nebo si někam sednout. Některé zmenšené modely mají i pohyblivé figurky. Z muzea máme ještě jeden zážitek - a to “hučící dámy v kimonu” - Japonci totiž vyjadřují údiv nebo obdiv/pochopení, když se jim něco vysvětluje téměř nepopsatelným dlouhým zvukem. My jsme si to pracovně pojmenovali “uctivý údiv”, který zní jako dlouhé hučení a zní to jako "ááá" (tak 10 s a stoupá to a zase klesá (ale jen jednou) trochu jako siréna). Pro Čecha to zní, jako že se jim něco stalo, ale když jsme to slyšeli poněkolikáté, už jsme se ani neotáčeli. Ale kimona měly ty dvě dámy nádherná.
Po těch všech vizuálních, zvukových a chodivých vjemech jsme už měli pořádně ušoupané nohy a hlad, takže jsme sedli na metro a popojeli do čtvrti, kde je jeden obchoďák s elektronikou vedle druhého a začli hledat něco k jídlu. Sushi si určitě ještě dost užijeme v dalších dnech, a tak jsme tentokrát zvolili restauraci nabízející okonomiyaki - nudle zapečené přímo na stole před hosty. Z počátku je to trochu mučení, když na stole před vámi na rozpáleném plechu voní a lehce prská jídlo a vy musíte jen přihlížet, než se to dodělá. Občas přijde servírka a celou zapékanou porci otočí, něco vysvětlí japonsky a vy čekáte dál. Pak už nám ale pokynula a my se mohli dát do jídla. Jídlo si člověk odkrajuje z plechu špachtlí, nandá na talířek a pak už jí hůlkami. Bylo to dobré. Možná ne tak dobré, jako jsme zažili loni v Hirošimě, ale pochutnali jsme si.
Když už jsme ve čtvrti s elektronikou a venku leje, není možné nenavštívit jeden z největších obchoďáků - Yodobashi. Petr by se tam vydržel potloukat celé hodiny, ale Katka se tam nudí (žádné látky tam neprodávají), a tak se asi po hodině vydáváme metrem domů. Při přestupu na hlavním nádraží jsme dostali chuť na zmrzlinu. Sice nám to dalo trochu práce, ale nakonec jsme obchůdek se zmrzlinou našli. Nádraží je obrovské, několikapatrové se spoustou lidí obchůdků, tak nám to chvíli trvalo. Obchůdek, kde měli točenou zmrzlinu byl zvláštní v tom, že tam prodávají všechny věci s octem, tedy i tu zmrzlinu. Ne že by ocet byl přímo ve zmrzlině, ale je v polevě. Ochutnali jsme i jakési octové “víno”. Nejvíc nám to připomínalo naší Vineu - bylo to bublinkaté a osvěžující. Katka nad tím ohrnovala nos, ale Petrovi to chutnalo. Ani ta poleva na zmrzlinách (různých příchutí) nebyla podle Petra vůbec špatná, ale Katka pravila, že na zmrzlinu ocet nepatří.
Večer se v našem hotelu podávají od 21:30 do 23:00 hod noční nudle, je to vlastně nudlová polévka. Dneska jsme to šli poprvé vyzkoušet. Nudle jsou zdarma a jsou vařené ve vývaru se sójovou omáčkou. Do vývaru se přidá ještě trochu jarní cibulky a pár řas. Asi to budeme praktikovat častěji.
Zítra dopoledne opouštíme Tokio a přesouváme se, jak jinak než vlakem, na úpatí hory Fuji do městečka Kofu. Budeme mít půjčené auto, tak to bude pořádné dobrodružství - v Japonsku se jezdí vlevo. Budeme mít místní krabicové auto s automatickým řazením. Vůbec vozy jsou tu ošklivé. Měřítko japonského vozu je asi takové: aby co nejlépe vyplnilo garáž, bez zbytečného prostoru, takže to vlastně je taková bedna na kolečkách. Luxusnější varianty mívají i přední čumák, ovšem zadní kufr/klasický tvar téměř nikdy. Ale viděli jsme asi 2-3 pěkná auta, ovšem běžné Mazdy, Toyoty, Nissany a bohužel i Mitsubishi - to vše jsou ošklivá auta. To nás, po zkušenostech z Česka, kde jsou japonská auta i vzhledově hezká, dost překvapilo a stále překvapuje.
Další kapitola: Ukrytá Fuji
Vstup do zápasnické sumo arény.
Zápasníci sumo s rozhodčím na průčelí národního stadionu.
Petr a dva sumo-učni.
Ta bílá podivná budova vypadající jako tank je Edo-Tokio muzeum.
Miniatury v muzeu - samurajský dvůr.
Miniatury v muzeu - tržiště.
Divadlo kabuki s figurínami v životní velikosti.
Okonomiyaki se připravují přímo na našem stole.
Další kapitola: Ukrytá Fuji