Konečně Fuji
24.10. 2014
Na silničkách kolem hory Fuji.
Dnešní den jsme zahájili budíčkem už v 6 ráno. Rozhrnuli jsme záclony a za oknem v dáli je skutečně vidět hora Fuji, není to jen přízrak, který jsme ani loni ani letos ještě pořádně neviděli. Krásná sopečná kuželovitá hromádka je vidět na obzoru za městem! Pomalu vychází sluníčko a jeho paprsky se nám derou do pokoje. Sbíráme síly vstávat, vydáváme se nejdřív na snídani a pak hned do auta, za focením Fuji a jejího okolí. Než jsme se vyhrabali, hora se nám zase začala ztrácet v mracích, ale my jsme to nevzdali a jeli podle plánu - k hoře a kolem dokola.
Nejlepší pohledy na Fuji jsou prý přes jezera, kterých je v jejím okolí hned pět a jsou oblíbenou výletní oblastí obyvatel Tokia (je to necelých 100 km od Tokia, a tak sem jezdí na víkendy). Začali jsme tedy nejbližším z jezer od města Kofu - malé jezero Shoji - a pak jsme postupně objížděli kolem kužele Fuji proti směru hodinových ručiček. U prvního jezera jsme štěstí neměli a Fuji nevykoukla z mraků. Jako útěcha se v klidné hladině jezera aspoň zrcadlily nádherně podzimně barevné stromy z okolních kopců.
Pokračovali jsme tedy dál na jih. Ještě než jsme se přiblížili k jezeru Motosu, najednou jsme nad silnicí zahlédli zasněžený vrcholek a divili jsme se, odkud byl. Asi po dalších 10 minutách jsme brzdili u jednoho z odpočívadel kolem jezera. Najednou se totiž otevřel pohled na Fuji v celé své kráse - byla jak vystřižená z reklamnich prospektů: dole barevné stromy, lávově černý střed, prstenec z mraků a vrchol pocukrovaný bílým sněhem. Hned jsme začli fotit, mraky jsou tu rychlé. Popojeli jsme ještě o kilometr až dva dál na místo, odkud je zobrazena Fuji na 1000 jenové bankovce. Fuji jsme ještě chviličku viděli, ale než jsme zaparkovali, byla zase v mracích. Rozhodli jsme se počkat, protože mraky vypadaly, že by se mohly rychle posunout. Fuji po nějaké době ukázala alespoň vrcholek, ale dál už jsme nečekali, protože hladina jezera byla zčeřená větrem a neposkytla by nám takový odraz, jaký bychom rádi viděli. Příště to třeba vyjde.
Než jsme opustili okružní cestu kolem jezera Motosu, občerstvili jsme se vanilkovo-hroznovou točenou zmrzlinou. Vydali jsme se vzhůru jednou z cest/silnic po úbočí Fuji (no, oni jsou to pěkné serpentiny) směrem k jejímu vrcholu. Začali jsme někde v 600 m nad mořem a kolem hory byla sukně z mraků, ale když jsme nastoupali přes 1000 m a projeli pásmem mračen, vrcholek se nám opět ukázal. Vyjeli jsme až do jednoho z nejvýše položených míst, kam se dá autem dostat, do výšky 2400 mnm. Krátce jsme se prošli směrem k vrcholu a pak zase dolů a směrem na severo východ. Byli jsme na úrovni 5.stanice (“malého horolezeckého tábora”) z 10. Na horu vede asi šest různých oficiálních stezek a tahle byla z jiho jiho západu. Nejznámnější je asi ze severu, od Fuji-yoshida. Jak jsme sjeli na 1700 mnm, vrcholek zase zmizel v mracích, které horu obklopovaly. Byl čas k návratu, protože se připozdívalo.
Když jsme se přiblížili k našemu dnešnímu poslednímu jezeru Yamanaka, Fuji opět na chvíli vykoukla, překvapivě bez mračné sukně a ukázala se nám pro dnešek naposledy. Blížil se soumrak a na dalším našem vytipovaném místě jsme potkali spoustu fotografů, kteří se chystali fotit západ slunce s Fuji. Za chvíli to ale většina z nich začla balit, včetně nás, protože už bylo jasné, že se kvůli mrakům do západu slunce dnes už neukáže.
Následovala dlouhá cesta domů, kdy jsme jeli už potmě a navíc byla večerní a páteční dopravní zácpa a necelých 40 km nám trvalo skoro dvě hodiny. U hotelu jsme vrátili auto do “skladu” a šli hledat něco k večeři. V okolí hotelu jsme objevili spoustu klubů pro pány a místa s podivnými názvy. Hned vedle hotelu jsme ale zahlédli restauraci, do které jsme se nakonec vrátili. Dnešní večer jsme zvolili tempuru. Byly to kousky zeleniny a krevet obalené v těstíčku a prudce usmažené. K tomu byla rýže, miso polévka a nakládaná zelenina. Moc jsme si pochutnali. Zapili jsme to skleničkou místního bílého vína a na závěr domácím švestovým vínem. Už víme kam půjdeme na večeři zase zítra.
Ještě pár postřehů ohledně auta. Pomalu poznáváme, co naše auto všechno umí, a není toho málo. Zjistili jsme, že má dokonce 4 kamery jimiž můžeme při couvání sledovat okolí celého auta. Při jízdě ukazuje taky, ale jen levou kamerou (u spolujezdce) - hodí se to kvůli krajnici, jsme přeci jen zvyklí na odhadování vzdálenosti na druhé straně, než vlevo. Jenže všechny tyhle technické vychytávky bychom raději vyměnili za silnější motor. To, co máme, je opravdová hrůza. Auto se sotva rozjíždí na rovině, do kopce máme pocit, že musíme vystoupit a tlačit. Když chceme zrychlit, automat vždy žene motor do vysokoch otáček, a pak možná přeřadí, jenže ono to stejně nejede a nezabírá. S tou rychlostí je to asi schválně, protože oficiálně je tu povolená rychlost 60 km/h a to jak ve městě, tak i mimo. Je tu ale velké ALE - na spoustě míst je rychlost omezená někdy na 50 km/h (v lepším případě), a většinou na 40 km/h. Znamená to, že vlastně všude ve městech je 40. A k našemu znechucení byla “40" i na velké většině silnic v okolí Fuji, co jsme dnes jeli. 50 jsme viděli opravdu jen zřídka. Vyšší číslo už vůbec ne. Na dálnici (nejeli jsme tam, jsou placené) se prý smí jezdit závratnou rychlostí 100 km/h. Japonci si asi tyto rychlosti kompenzují šinkanseny, protože ty jezdí aspoň 270 km/h (a ty rychlejší i víc). A je nám líto všech, co si v Japonsku koupí silné auto, protože se s ním musí ploužit v nekonečných kolonách. Takže nám ani nevadí, že máme šnečí krabičku s kamerama. Ale na druhou stranu, slouží zatím dobře a nahoru na horu nás vyvezla v pořádku.
Na zítra máme naplánované hodně brzké vstávání, abychom stihli už východ slunce někde u jezera.
Další kapitola: Kdo si počká, ten se dočká
Takhle se nám ukázala Fuji hned po rozbřesku při pohledu z okna.
U tohohle jezra jsme Fuji nespatřili, ale hezky tu parkují lodičky.
Konečně vidíme Fuji trochu víc zblízka.
Jak správně rozbalit rýžový trojhránek…
…nejdřív roztrhnout prostředek…
…pak zatáhnout na stranách, obal se vytáhne z prostoru mezi rýží a řasou…
… a nakonec už jen správně chytit a jíst.
Úbočí hory Fuji s kouskem zasněženého vrcholku a podzimním modřínem.
Panoramatický pohled na Fuji z 5. stanice (2400 mnm).
Dnešní poslední pohled na Fuji u jezera Yamanaka.
Další kapitola: Kdo si počká, ten se dočká