Zahrada Kenrokuen
19.10. 2014
Dnešní vyprávění bude o dalším poznávání Kanazawy a také něco zajímavého o jídle.
Do Kanazawy jsme přijeli, ostatně jako všichni ostatní turisté, hlavně kvůli jedné zahradě, kterou zde mají. Protože je to zahrada krásná a hlavně známá, bývá tu hodně lidí. Průvodci doporučují tam jít hned ráno, nebo až k večeru. Turisté, co zde přímo nebydlí přijedou během dopoledne, takže je dobré zahradu navštívit hned od 8 hodin, kdy se otvírá. Budík nám tedy zvonil už v 6:30 a v 7:45 jsme už po skvělé snídaní vycházeli z hotelu. Snídaně jsou stejně dobré, jako jsme zažili loni v Kumamotu, je to stejný hotelový řetězec. Je tu obrovský výběr různých japonských dobrůtek a věcí, které zkrátka musíme ochutnat, i když se k nim už třeba nevrátíme.
Zpět k zahradě. Okružní autobusy, co k zahradě jedou, vyjíždějí až od 8:30, musíme tedy jet obyčejným městským. Cena je stejná, ale není tak jednoduché najít ten správný, popisky jsou většinou v japonštině. Autobus jsme naštěstí trefili hned napoprvé. Jak jsme psali, bydlíme u nádraží a tady všechny autobusy končí a začínají. V zahradě Kenrokuen již nějací turisté byli, ale protože je zahrada veliká, docela se tam všichni rozprostřou. Největší nával je u kamené lucerny, u které se všichni fotí. Zahrada má několik jezírek a pavilónů a spoustu krásně zastřižených stromů. Všechno se to odráží na hladině vody a je to opravdu krásný pohled. Pomalu přicházející podzim už trochu barví listí stromů, a o to je to ještě lepší. Výlet do Kanazawy i jen kvůli této zahradě rozhodně stojí za to.
Po návštěvě zahrady jsme se vydali do čtvrti, kterou proslavili samurajové rodu Maeda. Cestou jsme ale potkávali davy lidí a na náměstí viděli spoustu stánků. Nevíme, co přesně se tu dělo, ale ve všech stáncích prodávali různé sladkosti. Ty se daly koupit jak za peníze, tak i za nějaké kupóny. Připomnělo nám to Prague food festival, ale tady se prodávalo jen sladké a mohl tam kdokoliv. Byl tu i stánek, kde se pořádal čajový obřad. Zajímavé to bylo.
V samurajské čtvrti jsme vyfotili pár starodávných domečků, ale nic super zajímavého jsme tam neobjevili. Přepadal nás hlad a tak volba padla na tržnici, kterou jsme procházeli včera. Najíst se tam dá v normálních restauracích, ale i přímo u stánků s čerstvými rybami. Neodolali jsme a u jednoho stánku jsme si objednali mořského ježka. Ježek nás opět nezklamal, byla to dobrota. Restaurací tu je několik a tak jsme si jednu z nich vybrali a usadili se tam. Mysleli jsme, že v restauraci nás kromě japonštiny už jen tak nic nepřekvapí, ale to jsme se spletli. Za chvíli k nám přišel kuchař, mimochodem jediný pracovník restaurace, a snažil se nám něco japonsky vysvětlit. Pochopili jsme to tak, že si u vchodu máme vybrat podle světelné tabule, co si objednáme a napíšeme mu to na papírek. Tak jsme to tak udělali. Když jsme se vrátili, paní co seděla vedle nás se nám japonsky snažila vysvětlit, že nám stále něco chybí, ale vůbec jsme nechápali o co jde. Naštěstí se nás ujaly dvě japonské slečny, co seděly za námi. Ty uměly alespoň 3 slova anglicky. Vzaly nás znovu před vchod do restaurace a vysvětlily, že si u automatu, který byl hned vedle tabule s nabídkou a vypadal trochu jako bankomat, máme vybrat správný popisek a hned zaplatit. S radostí jsme tak učinili a z automaty nám vypadly dva paíprky, jakoby jízdenky, které nám předtím pan kuchař ukazoval. Ten se zaradoval, když nás i s papírky viděl, a byl rád, že ti nechápaví turisté konečně pochopili, jak to tu funguje a začal nám připravovat jídlo. A výsledek byl opět skvělý. Petr měl plátky tuňáka na velké misce rýže a Katka si dala výběr různých ryb, sépii a chobotnici a velký kaviár, rovněž na misce rýže. Zlatým hřebem oběda ovšem bylo skutečné zlato, kterým nám jídla posypal. Už včera jsme tu viděli, že prodávají jedlé zlato a dneska jsme chvílemi tedy měli zlato v hrdle. Nechutná to nijak, je to je taková třpytivá ozdoba. Zřejmě obliba zlata v pokrmu pramení z toho, že v jedné ze čtvrtí Kanazawy je výrobna na speciální japonské plátkové zlato...
Další naší zastávkou po obědě byla druhá, menší gejša čtvrť, kde je opět pár hezkých dřevěných domků a v okolí spousta různých chrámů a chrámečků. Žádnou gejšu jsme tu ale nepotkali. Po tom všem chození a zážitkování jsme měli už tak ušoupané nohy, že jsme popojeli autobusem zpět na nádraží, sehnali si místenky na zítřejší vlaky do Tokia. Měli jsme na výběr dvě cesty, obě s jedním přestupem, ale tu o trochu kratší jsme nakonec zavrhli, protože její část vede po soukromých kolejích a museli bychom za jízdenku doplácet. Jedeme tedy místo severní cestou, cestou jižní. Na nádraží jseme si ještě koupili k večeři bento box - krabici s přihrádkami s různými jídly a po páté hodně jsme se vrátili do hotelu.
Ještě jsme se vůbec nezmínili o počasí. Počasí je tu pro turistiku ideální, alespoň zatím. Svítilo nám sluníčko a bylo něco málo přes dvacet stupňů. Když slunce zaleze je to na dlouhý rukáv, ale přes den se dá chodit v krátkých. Klima je tu oproti Bangkoku velmi příjemné.
Další kapitola: Tokio
Symbol Kanazawy - kamenná lucerna v zahradě Kenrokuen.
Jezírko v zahradě Kenrokuen.
Turisté se fotí před lucernou v zahradě Knerokuen.
Lampióny u čajového pavilonu v zahradě Kenrokuen.
"Food festival" v Kanazawě.
Čajový obřad v Kanazawě.
Ulička v samurajské čtvrti v Kanazawě.
Mořský ježek - Uni.
Jídloautomat před restaurací.
Sushi, které jsme po objednání v automatu nakonec dostali. To žluté na tuňáku vlevo je zlato.
Gejša čtvrť v Kanazawě.
Mini chrámeček na ulici - bůžkové Jizoo.
Lampy a lampióny v ulicích Kanazawy.
Naše večeře - Bento - zvenku a uvnitř.
Další kapitola: Tokio