Den první

5.1.
Let tam a první postřehy
Je brzo ráno po Novém roce, jsme na letišti, odbavujeme se, tašky váží 18 a 13 kg. Let s turbulencemi, ale s úsměvem nejen od personálu. My se taky culíme, i když sedíme přes uličku, protože nás po 5,5 hodinách konečně čeká dolet do tepla. Hurá... Petr při celním odbavení zabavuje na celnici celníkovi propisku, když chce ten dobrý muž vědět, ve kterém hotelu budeme bydlet. Celník se brání a propisku po malé slovní přestřelce získává zpět. Autobusem na hotel to netrvá dlouho. Jizda po dálnici je stejná jako minule - měsíční krajina kolem dokola, ale to už známe. O to víc nás ale šokuje, že autobusy linkové zastavují normálně mezi sjezdem a nájezdem na dálnici pro vystoupení. Prostě dálniční autobusová zastávka. Las Calletilas, tam bydlíme v nově budovaném a ještě nehotovém turistickém letovisku. Hotel je čtyřhvězdičkový. První dojmy - dvouvěžový panelák s výhledem na moře. Pokoj je malý, tmavý, zabedněný, ovšem po odbednění má své kouzlo - výhled na druhé hotelové křídlo, kousek moře, zimní zahradu a okolní kopce. Hm. Stejně tu ale budeme trávit jen minimum času. Ovšem večeře byla skvělá a odpovídající hvězdičkové kategorii. Spaní na příšerně pérovací posteli už bylo na mnohem menší počet hvězdiček.

Den druhý

6.1.
Další den začal -uvítacím koktejlem se spoustou informací, z nichž některé později uznány jako neplatné (bohužel jednou z nich je internet, cena autobusu a tak). Na vymytí přebytku informací je ideální romanticko-zkoumací procházka podél moře do střediska Candelaria s černou pláží. Hned jsme museli ozkoušet vodu a vlny? Vlnilo to, nebylo to Máchovo jezero. Těch pár (2km) do Candelarie se nám zdálo krátké, tak vzhůru do kopce do další relativně blízké vesnice-městečka. Cesta do Guímaru byla dobrodružná. Taky úmorná a dlouhá, protože byla pěšky a dokopce. Cíl bylo muzeum Thora Heyrdala, který tu objevil pyramidy. My jsme dopadli trochu jinak. Nenašli jsme je a navíc jsme si pěkně ušoupali nohy. V městečku se dá koukat jenom na barevné krámky, vše ostatní je takové bezútěšné. Velíme a troubíme na ústup. K naší velké radosti jsme našli dobře zamaskované autobusové nádraží a taky autobus směr hotel. A dokonce i bez přestupu. To se nám velmi hodilo - rozhodli jsme se totiž protáhnout těla v jiném místě - spěcháme vyzkoušet hotelový squash kurt. Po squashi je potřeba náležité ochlazení a k tomu se nabízí hotelový bazén s mořskou vodou. Dilema, zda v plavkách nebo bez nich, rozřeší několik postupně procházejících lidí, takže vyhrála varianta plavky. A pak už následuje jenom opulentní večeře a malá zdravotní procházka. Přebytek kyslíku a slunce je znát, odpadáme do postelí skoro se slepicema a to mají dneska ve Španělsku vánoce.

Den třetí

7.1.
Počasí po ránu moc do moře neláká, je sem tam mrak a docela chladno. Proto opět vítězí poznávací a nikoliv válecí duch. Hurá do nejbližšího města Santa Cruz, zkoušíme místní hromadnou dopravu - autobus. Ale jízda to byla jako z Jižního Města na Černý Most. Trvalo to přes půl hodiny. Po dojezdu do centra jsme úporně hledali nějakou zajímavou památku a turistické informace, ale nenašli jsme. Parky pěkné, v jednom byl i internetový automat, ale nepodařilo se ho přemluvit k pořádné spolupráci. Nožičky jsme ušoupali cestou městem, kde byl bazarotrh blešák. Dost hrozný, mizíme pryč. Došli jsme až k moři s vidinou koupačky na místní specialitě, ale Lago Martiánez II nás odrazuje vysokým 375 Ptas vstupným (to nevíme, že Lago I (v Puerto de la Cruz) má vstup 1300 Ptas.) A tak obcházíme Lago II a jdeme na molo na kameny. Voila pique-nique. Mraky a přicházející chladno nás vyhánějí domů, takže autobusem nazpátek. Ještě prozkoumáváme relativně blízké okolí hotelu a objevujeme obchoďák a nakupujeme jídlo na výlet na další den. Prázdninový pocit osvěžujeme koupelí v "mořském" bazénu, večeříme a zase odpadáme do postelí, i když jsme původně chtěli vidět brazilskou sambu v hotelovém klubu.

Den čtvrtý

8.1.
Výlet organizovaný a předplacený s naším dopravovatelem CK Fischer. Po nasednutí do autobusu Petr "zalehává" na sedadlo, které pak již nelze zvednout. Zabarikádoval si tam i batoh, který pak dalších deset kilometrů doluje ven. Po úspěšném zachránění batohu oba, Petr i batoh, raději mění sedadlo. Počasí je nádherné, totální azuro. Nejvyšší místní hora, (i Španělska) Pico del Teide, na nás všude čumí, ale vyfotit se nedá. Jedeme totiž opět po dálnici. Podél banánových plantáží. V Puerto de la Cruz nabíráme zbytek lidí a hurá hned na degustaci místních produktů - omlazující likéry a víno v Icod de los Vinos. Po shlédnutí nejstaršího dračího stromu (dračince) do nás hned nalili víno, likéry, rum na potenci a dračí likér na omládnutí, to asi abychom nereptali. Pak vzhůru zatáčkami krůcanými do vesničky Chio. Nádherné pohledy na Pico, škoda, že se nestaví. Po posilnění organismu obědem a útlumu mozku následuje Pico del T. ze všech stran - nejdřív cestou vzhůru, pak na náhorní planině a pak cestou dolů. Z nedostatku kysliku a přebytku zážitků usínáme. Oba. V 16,15 jsme doma. Hrajeme minigolf s míčky na opravdový golf na hřišti, které snad uklízeli v minulém století. Je problém udržet míček na hrací ploše. Jsou pěkně neposlušné a zvědavé. Jeden dokonce trefil poklidně hrající Angličanku ve vedlejší dráze... Ale naštěstí to vzala s humorem. Po této zkušenosti jsme se raději šli koupat do bazénu a zakončili den tradičně - večeří a odchodem na kutě skoro se slepicemi.

Den pátý

9.1.
Je to den D pro vyzvednutí auta. Domluva s půjčovatelem byla rychlá a ve španělštině a češtině. Možná, že uměl anglicky, ale zvládli jsme to i s použitím mých 5ti slov španělsky a proudem slov česky. Venku na nás čekalo skořicové Polo, pěkné malé. A tak hned hurá na zatěžkávací zkoušku všech - auta, řidiče i spolujezdce. Láká nás Pico, protože je nádheně. Asi po hodině došplháme až do 2300 mnm. A stavíme se do fronty na lanovku. Jsme totiž líní to šlapat pěšky a taky asi nemáme tolik času. Je krásně. I v těch 3550 mnm. Občas mírně zasmrdí síra, jak jí tam nahoře, resp. dole míchají a nahoře vypouštějí. Dole se honí mraky, ale nám to taky nevadí. Fotíme zběsile a pak se procházíme kolem Garciových kamenů a pak zase jinou cestou dolů, abychom si užili výhledů. Po několika vysokohorských hodinách se těšíme k moři. Ovšem chyba v propočtech. Nastala mlha a mraky od 1600-300nm. Tak jsme kvůli nim taky zabloudili. Ale večer jsme to zakončili koupačkou. Sice v moři, protože "mořský bazén" vypustili. Vůbec to byl nějaký vypuštěný den. Těch prázdných bazénů jsme videli za den několik. Moře bylo celkem teplé, ale vlnivé a odlivené, takže se dobře lezlo dovnitř, ale velmi špatně ven. Hotelová večeře byla překvapení - v kanárském stylu s květinou pro dámu. Mojo rojo a mojo verde, pappas arrugadas a další speciality nás čekaly stejně jako sangria. Naši obvyklí číšnící byli v kanárských krojích a slušelo jim to. A pán dostal po večeři doutník. S díky ho odmítl.... ale jinak to bylo celkově velmi příjemné.

Den šestý

10.1.
Původně prý odpočinkový. Výlet do místního nejhezčího koupacího místa Playa des Teresitas (terezky). Písek krásný, dovezený z Afriky, scenerie půvabná, architekt se vyřádil, avšak čtyři řvaví Češi odjinud kazí pohodu. Raději jsme změnili palmu a přesunuli jsme se i s autem blíž k moři. A pak jsme smažili špeky. Aby se nám ale všechen mozek nevysmažil, dali jsme rallye Teresitas-Teno-Taganana. Jedeme neuvěřitelně zeleným údolím dost prudce a sepentinovitě vzhůru a když zastavujeme na focení, líně a netečně ležící psi nás chtěli při odchodu sežrat. Ještě že máme auto. Dosáhli jsme průsmyku asi v 630 mnm a zase se začínáme sklánět směrem k moři. Přichází tunel a šok. Při průjezdu tunelem v horském průsmyku se totiž silnice sklonila jako šraňky a na konci tunelu vykukovalo rovnou v pěkné hloubce moře (převýšení tak 600m). Kolik to bylo promile, nikdo neví. Nádherné výhledy, dech beroucí zatáčky, zeleň, surfařské pláže. za pár minut jsme zase u moře. Paráda. Vlny, romantika. Ovšem z nuly mnm se musíme zase dostat zpět do 650 mnm a pak zase na nulu. Jinak to nejde. Auto dostalo zabrat a já taky. :-)) Horko jsme ale schladili v moři na skoro prázdných Terezkách. Procházku po molu naboso jsme ale museli zkrátit, protože tam bylo orpavdu příliš moc hrbolků. Cestou domů taky bereme benzín a Petr začíná trénovat na to, aby se stal také řidičem. Začíná tankováním. Po večeři ordinujeme procházku, abychom hned neusnuli a tak dojdeme až do Candelarie. Piňa Colada v hotelu odpovídala 4* - chuťově vlastně průměr a cenově téměř luxus.

Den sedmý

11.1.
Puerto de la Cruz poprvé autem
Docházejí nám pesety, tak musíme vyměnit. Hurá do skoro nejoblíbenějšího města Puerto de la Cruz. Cestou máme neplánovanou zajížďku do Santa Cruz a pak jedeme v protisměru rozkopané dálníce. Na severu "překvapivě" prší (prý asi tak o 2/3 častěji než na "našem" jihu. Prohlídka města se nějak scrvkla na nalezení parkovacího místa, hledání McDonalds na nutné čůrání v okruhu 400m od parkoviště a konečně hotel Monopol se směrnárnou. V rozbouřeném moři - obrovitánské vlny - se koupali v "závlní" tři odvážní plavci. Ovšem superobřím vlnám se to nelíbilo a tak jim alespoň spláchly oblečení a ručníky. Pohled to byl nádherný (na ty vlny, ale raději jsme pobřežní molo s úchvatnými pohledy opustili, roztáhli deštník a šli se najíst do tepla auta. Projížďka místním supermarketem za účelem nákupu se změnila na slalom mezi nádobami na vodu z nedostatečně těsnící střechy. Chceme pryč z deštivé oblasti, konzultujeme chytré knihy. Průvodce nabádá na severu k návštěvě městečka Orotava. Ovšem mraky houstnou, není skoro na krok vidět, a navíc bloudíme - chybí nám směrový orientační bod - Pico del Teide. Ale do třetice všeho dobrého se podařilo trefit správnou silnici, která vede stále vzhůru a nekončí mezi domky. U hranice národního parku jsme se rozloučili s mraky a vjeli do slunce. Zvolili jsme pozdní pique-nique s výhledme na Izaňu s Teide v zádech a v závětří. Bylo sluníčko, bylo to v 2500mnm, bylo ticho a bylo to super.

Den osmý

12.1.
Jih ostrova
Cesta na jih se celkem vydařila, počasí nádherné. V opravdovém již hotovém a panelákovém letovisku Los Cristiános parkujeme skoro u moře a promenáda se nám líbí. Jdeme v klídku, podél moře, nakukujeme do obchůdků, vybíráme keramiku a tak. Pro změnu opět hledáme McDonalds na čůrání, ale není, a tak je nutno vzít za vděk Burger King. Taky dobře posloužil. Pláže jsme taky podrobili kontrole a jednu z nich na delší dobu otestovali. Příjemý písek, usměvavé slunce, hravé vlny a slaná voda. Po překročení kapacity množství slunce Petr ze zoufalství postavil hrad z písku a tak jsme z obavy před úplným zešílením testovací pláž opustili a koupili si zmrzlinu Ferrero Rocher a v obchůdku tradiční keramické misky. Další testovací pláže měly být v Playa des Americas, ale po navigačních problémech jsme se najednou ocitli na dálnici směr domů. Vzodrovali jsme, takže se na několikátý pokus podařilo trefit se do Playa de las Americas. Ovšem nebylo o co stát, a tak jsme raději hledali Aquapark. Našli jsme, návštěvu jsme odložili na jindy - asi až někdy s rodinou. Další pláž jsme hledali cesotu domů v El Medano. Objevili jsme i Cyber kafé v sufrařském stylu vlastněné Francouzy. Po večeři trochu folkloru - profi show - a s kastaněty jim to fakt šlo a kostýmy byly taky super.

Den devátý

13.1.
Loropark.
Náš ručník se v noci rozhodl, že ho to u nás na balkoně nebaví, a tak se proletěl vzduchem. Naštěstí přistál jen v zimní zahradě a byl polapen. Na koupání to moc nebylo bylo pošmourno, tak hurá do Loro parku - musíme na sever do Puerto de la Cruz. Opět bloudíme při nájezdu na severní dálnici, ale k parku už dojíždíme bravurně. Zde na severu je překvapivě krásně, slunečno a bez mráčku. Park je super. Z vedra nás vysvobozuje umělá Antarktinda s tučnáky a potápěči, kteří jim čistí obrovské akvárko. Tučňákům tam taky sněžilo a vůbec to vypadalo jako naprosto přirozené prostředí. Neuvěřitelné. Kromě tučňáků jsme shlédli taky show s delfíny, lachtany, papoušky a mezitím spoustu dalších zvířátek, rostlinek až do půl páté odpoledne, i když se už zatáhlo a citelně ochladilo. Chtěli jsme se ohřát na Playa de las Teresitas, ale slunce odmítlo spolupracovat. Únava převažuje a tak po večeři zvládneme akorát jednu partii kulečníku. Ale máme potíže se trefit do čehokoliv, jenom do postele trefíme neomylně.

Den desátý

14.1.
Masca
Ranní ptáče dál doskáč za hezkého počasí, a tak hurá na rallye plné zatáček pod jménem Masca. Dálnice na jih byla v neděli po ránu krásně volná, a tak jsme pustili uzdu koníčkům v autě. Běželi až 180 km/h a to jsme jim ještě zdaleka neseděli za krkem. V chytré knize vedla doporučená cesta přes městečko-díru Villaflor a byla dost dobrá. Děravá a drncavá, a navíc nás chytly mraky a kolem Villaflor zcela neromanticky něco sklízeli - a to vypadalo jako brambory. V samotném V. nebylo nic, a tak raději hurá do Caňadas kolem Teide a slíbené Mascy. Takže opět pedál plynu značně sešlápnout, rychlost za tři a vzhůru nad mraky. Výhled na Teide byl super. Sjezd taky. Skoro nebyly potřeba pedály, ani rychlost, skoro 30 km. Až do Sv.Jan, ale tam jsme netrefili dobrou odbočku, tak to bylo místo po vrstevnici nahoru a dolu. Konečně jsme na hraně a správné cestě do Mascy. Bylo to cik-cak nahoru a pak se objevilo úžasné údolí a i sluníčko. A blyo to cik-cik-cak dolů. Skoro jako rallye TTT., ale mnohem užší silnice a víc vraceček. Po složitějším nalezení parkovacího místa jsme začali objevovat krásy terasovitého městečka pěšky. Měli nejhezčí, ale taky nejdražší pohledy. Tak jsme je nekoupili. Litujeme dodnes. Sluníčko nám zasvítilo, ale protože mu s námi bylo fajn, vzali jsme ho s sebou a přehoupli jsme se přes serpentiny Mascy zase nahoru a dolů k moři. Další přírodní zajímavost - obrovkské skály a "fjordy" Los Gigantes nás teda neuchvátily. Radeji jsme odjeli hledat pláž a osvěžení, skončili jsme v St. Juan. Tam žádná pěkná pláž nebyla, takže hurá do las Americas. Stylové parkování vedle nejdražších hotelů a hurá na procházku, resp. nejdřív ukojit hlad. Tak je třeba nasytit žaludek - piknikujeme na pláži. Původní plán byl pak relaxovat na šlapadle, ale cena 2500Ptas za hodinu (20 Kč=100Ptas tj. 500 Kč) nás strašně rozesmála, a tak jsme se šli do-udusit chlebem-houskou na piknik. Sluníčko zalezlo, ale bylo pořád se na co dívat. Vlny vlnily, horkovzdušný balón vyletoval vzhůru, všude lidi. Až u takového jezírečka na kamenech u moře to bylo skoro sólo. Téměř jsme vydrželi až do západu slunce, ale padla na nás únava.

Den jedenáctý

15.1.
Barranco del Inferno
Pro změnu jsme zase jeli na jih, do městěčka Adeje. A pořád do kopce, až je z toho pořád prudší a prudší Nerudovka, která úplně v nejprudším kopci končí. Dál se teda musí pěšky a stále do prudkého kopce v relativně prudkém slunci. Cestou předcházíme řadu pomalejších turistů souputníků a plazíme se po chodníčkách směrem vzhůru mezi kaktusy po úbočí soutěsky. Ale konci se zdaleka neblížíme ani po půl hodině. Konce s úchvatným vodopádem (dle průvodce) velikosti středně velkého čůrku vody (realita) dosahujeme asi tak po jedné hodině cesty, kde koncových deset minut již tvořil docela kros přes klouzavé kameny. Kloubouk dolů před některými důchodci, kteří trpělivě došli až na ten konec. Ale ta "odměna" za to skoro snad ani nestála.... A navíc zase zalezlo sluníčko. Chceme se ohřát a doufáme, že na Playa des Americas ještě něco bude. A bylo. V Los Cristianos jsme se slunili, přemýšleli o tom, zda si půjčit šlapadlo či nikoliv, až to šlapadláře přestalo bavit a zabalil krám sám a odešel. Hm takže ani tentokrát šlapadlo nebude. Brzy na to navíc zalezlo sluníčko. Co s tím jsme vyřešili odchodem za nákupy, protože přeci potřebujeme alespoň jedno tričko z cesty. Rádci hledali až našli pěkná trička s Tenerife a akorát jsme stihli západ slunce. Kotouč se zakulil za obzor zrovna, když jela loď z Gomery. Cestou domů jsme brali benzín na pumpě s obsluhou s tím, že zbytek dobereme u nás, ale nebylo kde, protože od "naší" pumpy někdo ukradl stojany a za dva dny už jako by tam nikdy nestála.

Den dvanáctý

16.1.
Ráno bylo zase nádherně, ale my jsme se rozloučili se skořicovým Polo a tak jsme museli po svých nebo místní MHD. Zvolili jsme pěšky Candelarii jako turisti a vyzkoušeli jsme i místní pláž - černý písek krášně hřál. Lidí ani turistů moc nebylo a moře krásně vlnilo. Opékali jsme špeky docela dlouho, ale pak hurá do Guimaru, tentokrát autobusem. A pro změnu jsme začali mrznout - vjeli jsme totiž do mraků. Naštěstí jsme tentokrát objevili, kde jsou pyramidy, našli jsme je a vlezli jsme tak do skvělého muzea. Všechno tam bylo nádherně a účelně popsáno. Za auditorium by se nemusel stydět leckterý renomovaný kongresový sál. Kromě jiného tam byl nádherný výrok : borders? I have never seen one, but I heard they exist in the mind of most people. Thor Heyrdal. Ale i přes to všechno úžasné a vystavené jsme docela výrazně mrzli, takže pokus o ohřátí vrcholil sjezdem k moři. Jenže než přijel autobus, tak to trvalo dlouho a ono slunce mezitím zalezlo taky. Zahřívacím zážitkem byla alespoň jízda autobusem po dálnici a zastavování před odbočkami, protože tam jsou zcela regulérní autobusové stanice :-)))))

Den třináctý

17.1.
Už se nám to krátí. Po ránu bylo opět vymeteno, modro, sluníčko pálilo. Objevili jsme si "samostatnou" pláž pod knihovnou, kde nikdo nebyl, bylo tam soukromí a mohli jsme se koupat jen tak. Brzy odpoledne nám slunco zase zalezlo a tak jsme se šli zahřát cestou do kopce nad Las Caletillas a to stálo za to. Mnoho prudkých Starých cest a Nerudovek za sebou, zákeřně bafajících psů ze zálohy a pořád to jde dokopce a pořád jsou domky. Moře je už hodně daleko. Pak najednou skončily domky, ale začaly pole a sem-tam farma. Pak skončily i farmy a začal les. Tam jsme zastavili, dali pique-nique a protože se připozdívalo, dali jsme se na rychlý sestup to šlo mnohem rychleji, ale nohy stejně dostaly pěkně zabrat. Koeficient sestupu byl asi tak 3x rychlejší než výstupu (nahoru jsme šli skoro 2 hodiny, kdežto dole jsme byli asi za 30-40 minut. Doma jsme po sprše dali akorát večeři a kulečník.

Den čtrnáctý

18.1.
Nádherný den plný slunce. Slunili jsme se a koupali v "naší nahaté zátoce" skoro 6 hodin, ale po vyrušení středně velkým boxerem jsme to vzdali a šli zjistit, kde nejlépe směnit peníze (poplatek 600 Ptas nás pobavil - výtěžek za 10 DEM by byl 851 Ptas oproti "normálnímu kurzu" asi 150 Ptas za marku :-)))) Večer jsme dali squash a pělkně jsme se zničili. Po večeři jsme chtěli spáchat ilustrační fotku s Tenerife tričky, ale foťák stávkoval a nechtěl blejskat. Znechuceně jsme začali balit.

Den patnáctý

19.1.
S myšlenkou ranního koupání na plážičce při východu slunce byl budík nastaven na 7h ráno, ale venku byly mraky a hnusně. Asi proto, aby člověku nebylo tak líto, že už končí dovolenkový a prázdninový pobyt? Asi jo. No, tak se koupat nejdem a balíme a balíme a snídáme a ve 12h je odjezd z hotelu a z letiště start ve 14,30. Letadlo nás opět přeneslo z tepla o pár hodin na východ a o mnoho stupňů na sever a teplota klesla z letních do zimních hodnot a my jsme se museli pomalu vracet do zimní reality. Co říct na závěr? Bylo to moc fajn.