Tohoto “Velkého vlakového dobrodružství” se zůčastnili tři přátelé Petr, Katka a Bára. Celou cestu si vymyslel před pár lety Petr, který se chtěl projet co nejvíce evropskými rychlovlaky. Cílem této cesty tedy byla jízda vlakem prokládaná návštěvou zajímavých měst. Vlakem jsme jeli vždy pouze přes den a spali jsme v hotýlcích a penzionech po cestě. Tady je náš příběh…
Den 1
22.5.2016 - Praha - Drážďany - Frankfurt - Paříž
Ráno vstáváme poměrně časně v 6:30. Odjezd je v 8:27 z pražského Hlavního nádraží, vyjíždíme načas. Cestou se kocháme českou krajinou Povltaví a Polabí, hlavně soutěskou Českého a Saského Švýcarska.
Občas vymýšlíme blbosti a strašně se tomu smějeme a lidé okolo na nás divně koukají. Tak třeba Petr cestou vlakem prohlásí: “Tak tady bych Mělník vůbec nečekal.” (Mělník je kupodivu severně od Prahy kudy zrovna jedeme), nebo o kus dál: “Kopec Lovoš se jmenuje podle Lovošic?”
Do Drážďan přijíždíme s mírným zpožděním, ale máme skoro 2 hodiny čas, a tak vyrážíme i s batohy na "malou procházku" na místní hlavní náměstí Alt Markt a ke kostelu Frauenkirche. Všechny obchoďáky jsou zavřené, je neděle, ale je tu spousta stánků s občerstvením a několik pódií, kde začínají hrát dixieland. Protože s sebou neseme plnou tašku jídla, sedáme na jediné volné místo, u veřejných záchodků pod válečným pomníkem a dáváme si domácí sendviče. Žízeň zaháníme sklenicí místního piva. Ochutnávání místních specialit je jedním z našich cílů cesty.
Vlak ICE 2 do Frankfurtu odjíždí načas. V Lipsku měníme směr jízdy vlaku (první vagon se stane posledním), ale taky nabíráme z technických důvodů zpoždění 28 minut. Na přestup na TGV máme přitom jen 21 minut. V Lipsku se nám totiž podělal vlak, a to doslova, hrozně to tam smrdělo. Zpoždění jsme už nedohnali, naopak ještě narostlo, a tak nám plánované TGV ujelo. Naštěstí jede do Paříže za 2 hodiny ještě jeden přímý vlak, tentokrát ICE 3. U pokladen nám ochotně a zdarma vyměnili místenky z původního na nový vlak.
Neočekávanou pauzu ve Frankfurtu jsme pak už celkem radostně a velmi ochotně vyplnili ochutnávkou místních čerstvě grilovaných buřtů a také Frankfurtského párku v housce. Co jiného si dát ve Frankfurtu, než párek! Při čekání na peróně nás zaujal nedaleký stánek, asi ob 3 koleje, ale nepoznávali jsme, co tam prodávají. Katka tedy na popud Báry vytáhla mini dalekohled a zjistili jsme, že ve stánku mají nějaké “čerstvé” jídlo. Teď už je jasné, že dalekohled nevezeme zbytečně, už jsme ho využili. Při té příležitosti nám Bára udělala a také skvěle zahrála a zatančila přednášku o krasohledech a hnusnohledech.
TGV si ještě užijeme v úterý a tak nám zpoždění přihrálo možnost vyzkoušet si jízdu v ICE 3. O maximální rychlost jsme nepřišli, protože ICE 3 jezdí přes Francii stejně rychle jako TGV - 320 km/h. Cestou projíždíme řadou bouřek, tak doufáme, že další den nebude v Paříži moc pršet.
V Manheimu do našeho vlaku mířícího do Paříže přistoupila francouzsko-italská rodina se 4 malými dětmi a usadili se poblíž. Protože už bylo dost pozdě, menší děti pobrekávaly, a tak se o ně začala starat pomalu půlka vagónu. Jedno ze starších dítek, asi pětiletou holčičku, zaujala Petrova malůvka vlaku v Drážďanech (všechny obrázky - omalovánky ke stažení), a tak jsme se s ní francouzsky domluvili a dali jí čtvrtku a pastelky, aby nám taky něco namalovala. Dostali jsme od ní hrad s princeznou Růženkou a Petr jí hned na oplátku namaloval hrad na kopci. Měla radost.
Do Paříže přijíždíme chvíli před půlnocí se zpožděním pouhých 10 minut, což, jak později zjišťujeme, je krása. Už se po těch mnoha hodinách na cestě těšíme do postele. Hotel máme doslova pár kroků od nádraží - sotva totiž přejdeme z budovy nádraží přes mokrou silnici na další roh a ubytujeme se, spustí se liják. Hotelový pokojík je malý ale čistý, s klidným výhledem do dvora.
Den 2
23.5.2016 - Paříž
Celou noc lilo. Budníček je naplánovaný na 7:30, ale po probuzení zjišťujeme, že venku stále docela dost prší, a tak ven nepospícháme. První cíl je najít něco k snídani. Zvolili jsme nádraží Gare de l`Est kam jsme v noci přijeli, protože je pár kroků od hotelu a určitě tam budou nějaké obchůdky i s jídlem. Řetězec Paul nám poskytl, co jsme potřebovali, kafe, čaj a něco k snědku. Ještě jsme udělali pár fotek na nádraží, a pak odjeli metrem na stanici Étienne Marcel a vydali se směrem na Beaubourg (Centre Pompidou).
Stále dost pršelo, nebo spíš lilo, tak jsme nikam nepospíchali. Cestou nás zaujaly pohledy v právě se otevírajicím se papírnictví - je totiž pondělí a to má spousta malých obchůdků aspoň dopoledne zavřeno. Zjistili jsme, že známky na pohledy nelze koupit jinde, než na poště a občas i v trafice. Jdeme tedy najít poštu. Jenže hned o pár kroků dál jsme objevili obchůdek, kde známky prodávají a měli jich skutečně hodně a krásných a některé i dost staré. Ve filatelii by nám známky klidně rádi prodali a byly by i platné, jenže by stály mnohem víc než na poště. Snad na nějakou poštu cestou ještě narazíme.
Naším prvním cílem (kromě pošty) bylo tedy Pompidouovo centrum, na pohled taková ohavná průmyslová budova z 80.let 20.století, kde se pořádají různé výstavy. Cestou k němu jsme udělali pár fotek u kostela Saint Eustach a nové tržnice Les Halles. U Pompidouova centra se táhla hodně dlouhá pestrobarevná fronta plná deštníků až ke vchodu, neboť tu je právě velká výstava malíře Paul Klee. Pompidou jedno z mála muzejí, která mají v Paříži v pondělí otevřeno, otevřeno mají i v Louvre, ale tam se nechystáme. Stále dost pršelo a představa, že bychom stáli nejméně hodinu v dešti nás jednomyslně hnala dál. Na druhé straně budovy se táhla další fronta na vstup (do knihovny) na cca 20 minut, kudy bychom se možná dostali na vyhlídku. Petr svým otráveným obličejem přesvědčil ostatní, že tu nemá cenu čekat, abychom pak viděli panorama Paříže zahalené do šedého deště a to ještě skrz tlusté a upatlané sklo. Posunuli jsme se tedy ještě o 50 m dál, kde jsme se potěšili bláznivě barevnými sochami od Niki de Saint Phalle v bazénku (Stravinského fontána) hned vedle Pompiduova centra. Bára už od rána ukazuje na oblohu, že se to trhá, nicméně pršet nepřestalo ani na chvíli. Teď se to ale opravdu protrhlo, a to přímo nad námi, a spustil se ohromný liják. Schovali jsme se pod deštníky nedaleké restaurace a fotili sochy v dešti a déšť. Začínali jsme mít hlad, blížilo se poledne, a tak jsme se rozhlédli a usadili hned v creperii za námi - tedy v palačinkárně - protože co jiného typicky francouzského si dát v Paříži k obědu než creppe a galletes s cidrem. Menu za 10 eur bylo skvělé nejen cenově, ale i chuťově.
Po výtečném obědě konečně přestalo pršet a my se vydali k Seině, na ostrov k Notre Dame a na Zlatnické nábřeží (Quai des Orfevres). Bára neodolala a v cukrárně koupila bezé - maxi sněhovou pusinku - plněnou něčím výrazně červeným, podle prodavačky to jsou prý pralinky, ale podle chuti a barvy to bylo spíš granátové jablko. Byl toho tak veliký kus, že nám tahle maxipusinka stačila zalepit a obarvit pusinky všem třem. Bára prohlásila, že si v Paříži potřebuje koupit něco na sebe, a proto si takřka bez váhání koupila fialový baret, který má tu pravou pařížskou barvu a navíc jí ladí k deštníku..., a stala se z ni Francouzka.
Během další procházky po Ile de la Cité (ostrově, kde je Notre Dame) kolem Saint Chapelle, Palais de la Justice a orloje jsme konečně objevili otevřenou poštu. Koupili známky, abychom mohli starosvětsky poslat pařížské pozdravy. Založili jsme tak tradici poslat z každého města, kde se na pár hodin zastavíme, pohled.
Petr si stále tval na tom, že by chtěl vidět staré pařížské pasáže. Katka si myslela, že ho uspokojí nádherná kupole v nákupním centru Printemps/Lafayette, ale Petr se nenechal zlomit ani po kupoli, secesním obchodním domě a krásné vyhlídce na Paříž z terasy obchodního domu v 7. patře a stále si trval na pasážích. V 6. patře zmíněného luxusního nákupního centra jsme zasedli ke stolečku v oddělení občerstvení, koupili si něco k pití a vytáhli i vlastní svačinu. Jen co první drobečky českého chleba dopadly na zem, přihnala se malá myška a sežrala, co komu kde upadlo. V jednom z nejluxusnějších obchoďáků v Paříži nás to trochu překvapilo a pobavilo. Kromě nás si jí ale asi nikdo si nevšiml, asi by se spustil jekot. Byla to taková miss (nebo myš?) Lafayette.
O pár bloků dál jsme se kochali výhledem na Montmartre a Sacre Coeur a pak se Petr konečně dočkal a my se zanořili do úzkých uliček krytých průhlednou střechou, plných malých krámků, převážně se starožitnostmi, knihami, hračkami a suvenýry a krásně jsme si to užili. Do 19. století nás to sice nepřeneslo, ale byl to pěkný kontrast k tomu, co je venku.
Na našem seznamu míst, které bychom rádi v Paříži ještě navštívili, byla zastávka v Défense - ve čtvrti, kterou postavili na přelomu tisíciletí na sevrozápadním okraji centra Paříže. Cestu metrem nám trochu prodloužila zavřená přestupní stanice, ale protože síť metra je v Paříži velmi hustá, snadno jsme zaimprovozovali a našli objížku linkou č. 6 tak, abychom nemuseli vystupovat a tím pádem použít další jízdenku. Získali jsme jízdu po povrchu a výhled z mostu Bir Hakkim/Passy na nedalekou Eiffelovku. V Défense nám náladu trochu zkazil právě opravovaný Velký oblouk (Grande Arche) a Bára málem dostala černý puntík za téměř nepřetržitou kritiku pozdějších architektonických úprav v Défense po roce 2000. Za těch cca 25 let, co tu nebyla, se toho prý dost změnilo. Paříž ale radši vytáhla trumf - slunce - a to nám hned všem zvedlo náladu, a tak s radostí fotíme dál cestou směrem do centra, kde svítí Arc de Triomphe - Vítězný oblouk na začátku Champs Elysées. Přešli jsme celou Esplanádu až k řece, nasedáme na metro a vzůru k dalším bodům seznamu.
Metro hlásí, že příští zastávkou je Trocadéro, a tak vystupujeme a lezeme na povrch. Jsme drobně překvapeni, když se nám otevírá pohled na ohromnou dřevěnou ohradu a za ní “krčící se” Eiffelovka. Inu, máme alespoň pár netradičních pohledů na tuto dominantu Paříže.
Vydáváme se parkem z kopce k Seině, k mostu Bir Hakkim, kde chce Katka ulovit nějakou podvečerní fotku. Pomalu padá tma, Eiffelovka se rozsvěcuje, a tak fotíme skoro na každém kroku. Snažíme se i vyfotit pohled na Eiffelovku spolu s metrem jedoucím přes zmíněný most, ale z míst kam se dostaneme tam prostě všechno zároveň nedostaneme. Chybí nám tedy už jen jeden netradiční pohled na věž, a to přímo odspodu. A tak jdeme tmou a davem, který míří proti nám. Všichni jdou od Eiffelovky k metru, my jdeme opačně. Konečně stojíme přímo pod středem Eiffelovky a lámeme si krky při pohledu vzhůru. Tma už definitivně zvítězila nad dlouhým dnem, půlnoc se přibližuje, a tak opouštíme plán podívat se na svítící pyramidu u Louvre. Pěšky i MHD je to příliš daleko a navíc další den ráno vstáváme v 5 hodin. Vyškrábeme se na kopec na metro Iéna a s jedním přestupem se dptáváme na linku jedoucí k našemu hotelu. Cestou metro zastavilo ve stanici Kléber a několik minut jsme tam stáli. Hned padlo několik teorií, proč nemůžeme odjet, např. že se nemůžeme odlepit (Kleber je značka lepidel), nebo že jsme píchli (některá pařížská metra mají pneumatiky) anebo že se řidiči udělalo špatně (některé vlaky tu jezdí bez řidiče). Těsně po půlnoci padáme do postelí. Katka místo oveček před spaním počítá fotky, usíná okamžitě.
Den 3
24.5.2016 - Paříž - Turín - Florencie
Vstáváme opravdu brzy, nic jiného nám nezbývá. Jedeme totiž přes celou Francii až do Turína a po několikahodinové přestávce pak pokračujeme do Florencie.
Vlak odjíždí z nádraží Paris de Lyon, takže musíme jet metrem s jedním přestupem. Bára v metru trochu zazmatkuje a nemůže najít vlakovou jízdenku, ale naštěstí ji brzy nachází - v jiné tašce, než čekala, takže metrem jedeme podle časového plánu. Na nádraží si kupujeme snídani a svačinu do vlaku. Kromě sendvičů a jogurtů jsme si objednali i croissant a čerstvý hruškový koláček. Až ve vlaku však zjišťujeme, že croissant a koláček nám prodavačka do tašky nepřibalila - byly to tak ty nejdietnější sladkosti na světě - měly 0 kalorií.
Průvodčímu jsme ukázali naše Interrail pasy, zeptal se nás, odkud jsme. Když slyšel, že z Čech, jen se usmál, mával rukou a cestovní pasy po nás nechtěl, i když mohl.
Po cestě se Bára převlékala do lehčího oblečení, protože předpověď počasí hlásila teplo, což nakonec na 100 % vyšlo. Oblékla si zelené tričko a hnědé kalhoty a vytáhla celé klubko perel, prý je to ozdoba na stromeček a pravila: “Budu krásná jako vánoční stromeček.” Petr zkontroloval kvalitu látky kalhot s otázkou: “To je turínské plátno?” Jako obvykle jsme se mohli potrhat smíchy. Za celý výlet si asi pořádně naposilujeme bránici.
TGV dnes jelo maximálně 280 km/h a přes Alpy dokonce ještě mnohem méně, rychlostní rekord jsme tedy nepřekonali, ale ta panoramata! Do Turína ležícího pod horami přijíždíme se zpožděním asi 10 minut, ale to vůbec nevadí, na přestup jsme si dali skoro 6 hodin, abychom zvládli procházku městem. Přijíždíme na fungl nové nádraží Porta Susa a snažíme se najít úschovnu zavazadel. Nenašli jsme jí, a bylo nám řečeno, že máme jet metrem na druhé nádraží Porta Nuova, tam že úschovna je. Co jiného nám zbývá, do města se podívat chceme a máme na to dost času, ale tahat batohy nepřichází v úvahu. Kupujeme si tedy jízdenky na metro tam a zpět a jedeme do centra. I přes mizerné značení na nádraží se nám daří úschovu najít a těžká zavazadla tam odkládáme. Radost nám trochu kazí cena za zavazadlo 6 EUR. Katka cestou zaslechne hlášení o vlaku z nádraží Porta Susa, což nás trochu překvapí, neboť zjišťujeme, že jsme sem mohli jet vlakem, který máme díky Interrailu zdarma, a ušetřili bychom si cestu do a z metra. Nádraží ve městech, kterými projíždíme, bývají většinou oddělená a vlaky mezi nimi nejezdí, proto nás nenapadlo hledat vlakové spojení místo doporučeného metra. Tak příště!
V informacích před nádražím dostáváme mapu a radu, kam se jít během těch pár hodin podívat. Vyrážíme směrem na sever k Piazza Reale a kocháme se. Cestou potkáváme zmrzlinárnu, kde inzerují domácí zmrzlinu. Dáváme si několik různých příchutí a jen slastně pomlaskáváme. Zmrzlina je skutečně výborná, hladká a plná ingrediencí, které název slibuje. Zmrzlinovou laťku jsme asi nasadili hódně vysoko. Kupujeme i další pohledy a rychle seženeme i známky. Známky mají dokonce i speciální kód, který po nalepení zůstane odesílateli a podle kterého se dá pohled sledovat na internetu. Poštovní služby tu zajišťuje víc společností. Ta naše se jmenuje GPS. Bára přidává historku, že když posílali pohledy z Říma, došly všechny, ale až za dva měsíce.
Procházíme čistým, bohatým, majestátním a nablýskaným městem a je to trochu rozdíl proti zašlé a propršené Paříži, ale i to mělo své kouzlo. Je úterý a to znamená, že všechna muzea jsou v Turíně zavřená, a proto se jen procházíme městem. Bohužel je zavřená i věž Cineccitá, která patří filmovým studiům, odkud je krásný výhled na město i Alpy. Cestou nahlédneme do kostela, kde běží film o Turínském plátně a v kostele jsou vystaveny zvětšené kopie otisku hlavy (asi) Krista. Dojdeme až k řece Pád, která je krásně čistá, a pak se už vracíme na nádraží vyzvednout batohy. Zpět na Porta Susa jsme jste rozhodli jet vlakem, protože to bude jednodušší a zbylé metro jízdenky holt nevyužijeme (necháme si je na příště, líbilo se nám tu). Došli jsme si na WC, které bylo neuvěřitelně a nečekaně čisté a voňavé, nakoupili jsme si bagety na cestu a usedli do přibližovacího vlaku na druhé nádraží. Těsně před odjezdem lokálního vlaku na Porta Susa Petr zjistil, že náš následující rychlovlak začíná na Porta Nuova, odkud právě odjíždíme, už ale není čas na vystoupení, výpravčí už pískal. Naše cesta tedy mohla být ještě jednodušší, ale už se stalo. V Porta Susa nastupujeme do krásně červeného vlaku Frecciarossa (červený šíp) a pokračujeme Pádskou nížinou kolem polí a sadů do Florencie. Dost často jedeme i 300 km/h. Ve stanicích nastupují mraky lidí, vlak je hodně narvaný. Rezervace místa je tu opravdu nezbytností.
Do ubytování jsme se rozhodli jít z nádraží Santa Maria Novella pěšky, podle navigace je to asi 2 km. Zrovna se krásně modře stmívá. Navigace nás vede dobře, jen dámám se to moc nezdá, Petr sice mine jednu ulici, ale nakonec penzion najdeme. Je to vlastně jeden byt v normálním domě, ale až v úplně posledním 5. patře, kam vedou jen staré, úzké a dost příkré schody. Paní majitelka na nás počkala, předali jsme si klíče a peníze a užíváme si naše nové "doma". Podkrovní byt je poměrně veliký a členitý, máme kuchyňku, kde si můžeme udělat snídani, v obýváku piáno a výhled na kostel Santa Croce a centrum Florencie.
Je 10 hodin večer. Petr a Katka ještě mají hlad. Vyráží hledat doporučenou restauraci na druhé straně náměstí, Bára už zůstává "doma". Cestou ještě komunikujeme s paní majitelkou bydlení, jak je to s internetem, a po návratu internet funguje. Bára ale hlásí že neteče teplá voda, nevíme ale jak bojler nastavit, nebo zprovoznit. Píšeme opět majitelce, dostaneme radu a za chvíli máme teplou vodu. Když ale Petr vlezl do sprchy přestala voda téct úplně a vydrželo jí to dost dlouho. Ráno voda zase chvíli tekla i netekla. Došli jsme k závěru, že pokud si vodu pustí někdo ve spodních patrech, k nám nahoru se už nedostane. Chvíli po půlnoci opět upadáme do postelí a hned spíme.... ani fotky už nemusíme počítat.
Den 4
25.5.2016 - Florencie
Čeká nás den plný událostí - máme 3 rezervace na vstupy do různých galerií a památek ale chceme zvládnout ještě další. Od 8:30 máme rezervovaný vstup do kopule Dómu, a tak si zase moc nepřispíme. Snídani jsme stihli koupit včera večer cestou z večeře v místní večerce, tak nikam nemusíme.
Výstup až na střechu kupole dómu je náročný, musíme pokořit 467 schodů. Výhled je doslova bechderoucí, ty schody se na nás podepsaly. Další vstupní rezervaci máme na sousední vysokou věž z druhé strany katedrály - do Giottovy Campanilly, ale znamenalo by to dalších v 413 schodů nahoru (i dolů) a vzhledem k tomu, že pohled na dóm by byl proti slunci, vzdáváme to a město si prohlížíme ze země a později z terasy na muzeu Opera del Duomo.
Před polednem si dáváme na néměstí rychlý oběd po italsku - těstoviny a pizzu (zase skvělé) a jdeme do muzea Opera del Duomo, kde je socha od Michelangela (nedokončená Pieta), originály krásně zdobených dveří od Ghilbertiho z Baptisteria a spousta dalších soch a obrazů. Muzeum není velikánské, ale je moc hezky a moderně zařízené. Není tu moc lidí ani horko a hlavně je prostor vše co nás zajímá si v klidu prohlédnut a posedět u toho. Skoro půl hodiny sedíme před sochou Pieta od Michelangela, kocháme se a probíráme různé věci. Muzeum bylo úžasné.
Další zamluvenou návštěvu máme od 15:30 v medicejské galerii v paláci Uffizi (kanceláře). Cestou se jdeme ještě podívat na kopii sochy Davida od Michelangela, která je na náměstí Piazza della Signoria, opět si dáváme skvělou zmrzlinu, a ještě stíháme prohlídku Baptisteria s nádherně zdobeným stropem a mozaikovou podlahou.
Pak už se jen prodíráme davem do galerie Uffizi, ještě že máme rezervaci na vstup. Obrazů a soch jsou tu stovky, a tak si vybíráme jen to nej nej, ostatně jako většina návštěvníků. Michelangelo, Tizian, Boticelli, Caravagio, Leonardo da Vinci... Na konci procházky po třech patrech nás pěkně bolí nohy a taky už ani nevíme, jak se jmenujeme, ale jdeme ještě udělat pár fotek řeky Arno se slavným mostem Ponte Vecchio a palácem Uffizi. Večeříme ve stejné restauraci jako včera, sedíme venku, tenkrát i spolu s Bárou. Italské dobroty byly skvělé. Poprvé se nám podařilo jít spát před půlnocí.
Den 5
26.5.2016 - Florencie - Verona
Vstáváme opět krátce po 6 hod. Vlak nám jede v 8:03 a na nádraží je to asi 2 km pěšky, nebo 850 m pěšky a autobusem. Jdeme tedy na autobus, jízda stojí 2 EUR na osobu. Dnes jedeme vlakem Frecciargenta (stříbrný šíp), nejezdí tak rychle jako červený vlak, ale zaznamenali jsme rychlost 180 km/h.
Katka stále marně pátrá po vlčích mácích na italských polích, ale před veronským nádražím je jich plné kolejiště. Petr to hned glosuje: "U nás se dělají nudle s mákem a tedy mají koleje s mákem, holt jiný kraj, jiný mrav." Na nádraží ve Veroně na nás udeří teplo a sluníčko a Petr hned dodává: "To je vedro, to v Paříži alespoň pršelo!"
Jedeme autobusem do našeho B&B, kde si chceme nechat alespoň batohy, protože je teprve 10 hod a check-in je až od 14:30. Cestou v autobuse potkáváme starého Římana v tunice, který jede ke koloseu. Projíždíme kolem antického vítězného oblouku. Bára na oblouk upozrňuje, ale Katka v autobuse špatně slyšela a tak hledala "klobouk". Bára slíbila, že koleje s mákem i vítězný klobouk pak namaluje. Byli jsme příjemně překvapeni, že náš pokoj je již připraven a můžeme se nastěhovat. Jsme ve starém domě, pokoj je veliký, s lustrem jak od Bořka Šípka a je celý krásný. Máme výhled na řeku Adige s balkónem jako měla Julie. Chvíli odpočíváme a pak vyrážíme do města.
Verona je poměrně malé město, historická část se dá během půl dne pohodlně obejít, je tu ale klid, krásné uličky a turistický ruch je mnohem menší, než ve Florencii. Turisté samozřejmě nejvíc chodí pod Juliin balkón a ke koloseu (aréně), kde se v létě hraje Opera pod širým nebem. To musí být něco!!! Juliin balkón je ale atrakce vystavěná speciálně pro turisty, protože tenhle “slavný” balkón byl na dům přistavěn až v roce 1935. Navíc se žádné důkazy o Romeovi a Julii ve Veroně nepovedlo nikdy najít a celý příběh je vymyšlený. Proudí sem ovšem davy lidí a nechávají tu zamilované vzkazy a na balkóně se fotí.
Zbytek odpoledne se procházíme městem a líbí se nám tu čím dál víc. V 17:15 se vyvezeme posledním výtahem na místní věž odkud je celá Verona jako na dlani. Hned pod věží je jedna z mnoha zmrzlináren. Dlouho neodoláváme a dáváme si jednu z nejsmetanovějších zmrzlin, co jsme měli. Jsme zase ušoupaní, a tak se pomalu vracíme do penzionu, trochu si oddychnout. Cestou však míjíme prodejnu s oblečením OVS, kde mají dnes slevu 20%, všichni jsme si tam nakonec něco koupili.
Později už Bára odmítá jít na večeři, zasytila ji ta zmrzlina. Petr s Katkou se vypraví do doporučené restaurace, ale ta nevypadá příliš zajímavě a je skoro prázdná. Jdou tedy do sousední ulice, kde je osteria, co se nám líbila už během dne a mají tu místní speciality, jako např. gnocchi s koňským masem, což si dává Petr. Večeři jsme se rozhodli zakončit grappou. Mají jich tu na výběr hned několik a jedna z mnoha je i grapa morbida. Nevíme, co to znamená, a tak se Katka ptá servírky lámanou italštinou a přitom zahraje mrtvolu. Všichni se smějeme a servírka překvapeně vysvětluje, že to není silná grappa, která by člověka zabila, ale naopak ta nejslabší (morbido=měkký). Rozhodli jsme se pro ni a vybrali jsme opravdu dobře. Večer zakončujeme sledováním tématického romantického filmu Dopisy pro Julii a poznáváme tam místa, kde jsme dnes byli a krásně se nám usíná. Petr usíná už během filmu.
Den 6
27.5.2016 - Verona - Innsbruck - Salzburg
V našem krásném penzionu máme snídani a ta je až od 8:30. Vlak nám jede až odpoledne, proto nemusíme se vstáváním spěchat. Asi v 10 hodin vyrážíme do města na prohlídku zajímavých kostelů a také na vyhlídku, která leží na kopci na protějším břehu řeky. K obědu si dáváme opět zmrzlinu a kelímek čerstvého ovoce. Ještě nakoupíme sendviče k pozdnímu obědu a večeři. Do Salzburku bychom se měli dostat až po deváté večer. Vyzvedáváme si batohy v našem ubytování a s dostatečným předstihem přijíždíme na nádraží. Informační tabule však hlásá, že vlak má zpoždění 30 minut. To znamená, že přestup v Innsbrucku nestíháme. Nakonec bylo zpoždění 50 minut a původně plánovaný vlak jsme skutečně nestihli. Cestou zase obdivujeme krásné výhledy na nasvícené Alpy, vinice, městečka, hrady, řeky, vysoké mosty, úzká údolí... nádhera! Fotíme jak cvakalové, ale z jedoucího vlaku se pěkná fotka trefí dost těžko, protože se většinou před objektivem objeví něco nečekaného - sloup, keř, tunel…
Na nádraží v Innsbrucku se alespoň chvíli kocháme pohledem na okolní bílé hory a na olympijský skokanský můstek, než sluníčko zaleze do bouřkových mraků. V nádražním rychlém občerstvení si dáváme u Turka pizzu, která má tenounké těsto a je moc dobrá. Takovou Petr v Itálii hledal, ale nenašel. Další vlak - Railjet (jeli jsme i 220 km/h) - jede načas. Je skoro jedenáct, ale v Salzburgu na krásném nádraží ještě přestupujeme na lokální linku S3, která nás doveze blíž k hotelu a dál nás čeká asi kilometrový pochod pěšky. Google totiž neumí lokální dopravu v Salzburgu, jen vlaky, ale později zjišťujeme, že k hotelu od nádraží jede i autobus. Je po dešti, ale už zase dusno, a tak máme po celém dni žízeň. Jenže se nám už nikam nechce a navíc nejspíš všechny biergarten už zavřely. Zachraňují nás 3 malá místní piva koupená na recepci. Náš pokoj je v přízemí, podivně podlouhlý a klikatý a odtažitý, ale čistý. Tři lahve od piva a my jej docela polidštili.
Den 7
28.5.2016 - Salzburg
U snídaně se po studiu propagačních materiálů rozhodujeme ke koupi Salzburg Card (dobrý poměr cena/výkon), což nám umožní dopravu po městě zdarma a také různé vstupy. Kartu prodávají v hotelu na recepci.
Autobusem popojíždíme do centra a jdeme na lanovku vedoucí do pevnosti. Lanovku i vstup dovnitř pevnosti máme v ceně karty. Víc než muzeum nás zajímají výhledy, protože Salcburk i s řekou je odtud jako na dlani a v dáli vykukují bílé vrcholky Alp.
Zase jsme koupili pohledy, ale získat na ně o víkendu v Rakousku známku je trochu problém. Prodávají je jen na poště a ty mají o víkendu zavřeno. Procházíme se městem, navštívíme muzeum v Dómu a dáváme si zmrzlinu, tedy Bára ne, ta nastydla po hromadě té italské, a tak si dává ve vedru horké kafe. Na nábřeží Salzachu se zrovna konají trhy, prodávají tu ledacos. Protože je Salzburk naše poslední zastávka, je čas koupit nějaké dárky domů. Moc se nám líbily keramické, ručně malované mističky, to já taková naše tradiční věc na památku, kterou si z cest vozíme. Až v Praze jsme zjistili, ze jsou vyrobené v Polsku. Podobně jako Mozartovy kuličky, zakoupené později, které jsou zase německé, ale prý echt.
V ceně karty máme i jízdenku na loď a proto ji využíváme na projížďku po řece Salzach. Výhledy nic moc, ale na kapitánovi bylo vidět čiré nadšení, jak ho práce baví a bavil i všechny okolo. Před výstupem nás varoval, že přijde bouřka (což taky bylo na mracích okolo vidět). Šli jsme se ještě podívat na arcibiskupské zahrady Mirabelgarten hned vedle Alkoholische Kirche (tedy on je ten kostel Starokatolický - Altkatholische, ale na mapě se to hodně špatně čte a nejblíž je ten alternativní název) na druhém břehu řeky. Ze zahrad nás vyhnal deštík, který postupně přešel v liják. Zachránila nás nedaleká cukrárna hotelu Sacher, kde Petr už odpoledne ve výloze obdivoval proslulé výrobky. Tak jsme chytli příležitost za pačesy a dali jsme si pravý Sachr dort a jiné dobroty. Obsluha hoch nóbl, rakouská kavárna par excellence.
Při odchodu si oblékáme bundy, Petr drknul rukou do skleněných ověsků lustru na zdi za námi a dvě žárovky ze tří zhasly. Těžko říct, jestli si toho někdo všiml, kromě nás... ale radši jsme rychle prchli a smát jsme se začali až venku. Jdeme zase zpátky na levý břeh řeky, kde se nachází výtah na další vyhlídku na město. Bylo zataženo, ale měli jsme veliké štěstí, protože na pár minut slunce vylezlo a osvítilo nám staré centrum města a v dálce ještě trochu svítily zasněžené vrcholky Alp. Pak už jsme jen fotili západ slunce nad řekou a Petr s Katkou se vypravili na večeři.
Jídlo - chřest se šunkou a vídeňský řízek nás ale nijak neoslnilo, ale zasytilo. Poblíž našeho hotelu jsme objevili malou poštu, kam se dalo vstoupit do místnosti s automaty (ne hracími, poštovními), a tak se nám podařilo i koupit známky. Byl to zase dlouhý den a kolem půlnoci padáme do postelí.
Den 8
29.5.2016 - Salzburg - Vídeň - Praha
Den, jak jinak, zahajujeme co nejdřív to jde. Do půl desáté nám totiž ještě platí 24h Salzburg Card, a tak jedeme busem na hlavní nádraží, tam si zamkneme v úschovnové skříňce batohy (3,60 EUR za tři batohy dohromady) a pokračujeme dalším autobusem do Hellbrunnu - loveckého zámečku s vodními hrátkami na okraji Salzburgu. U pokladny si hned rezervujeme prohlídku vodních hrátek, které před 400 lety nechal vybudovat místní arcibiskup na svém letním zámečku, pro pobavení (sebe i hostů).
Prohlídka je komentovaná a v průběhu cesty parkem jsme několikrát "překvapivě" postříkáni vodou, přesně jak to arcibiskup zamýšlel. Po prohlídce se vysápeme na kopec na vyhlídku odkud je vidět i Salzburg. K zámečku patří zdarma přístupná zahrada s vodními plochami, je tu hezky a klid. Vracíme se do centra Salzburgu a nakupujeme Mozartovy koule a dáváme si rybičkovo-mořský oběd v Nord See. S přestupem, ale s trochou štěstí přijíždíme v časovém limitu autobusem na hlavní Salzburgské nádraží. Vlak jede bez zpoždění a je narvaný, ale naše rezerovaná místa jsou obsazena jinou rezervací z Innsbrucku. Průvodčí nás proto usazuje v první třídě, kde je místo. Tady je klid a není narváno k prasknutí jako tam, kde jsme měli sedět. Railjet do Vídně jede místy i 230 km/h.
Vídeň. Už jen odevzdaně čekáme na peróně, i s malým zpožděním máme asi 25 min na přestup, tak nemá cenu kamkoliv jít a žádné zásoby nepotřebujeme. Vlak mířící do Prahy přijede přesně na čas, rychle se zaplní, ale na naše rezerované místo se naštěstí nikdo další netlačí. Je čas dodělat naše obrázky, spočítat vyúčtování a doplnit statistiku cesty. Celé čtyři hodiny máme co dělat.
Kus před českými hranicemi se vlak zastavuje a hlásí nám technické problémy na lokomotivě. Za 15 min už ale zase jedeme. Do Prahy ale kvůli problémům na trati nemůžeme přímo, a tak z Kolína jedeme objížďkou přes Nymburk a nabíráme celkové zpoždění 45 minut. Už nás to ale nemůže rozházet, čekají nás už jen přestupy na lokální linky, které nás dovezou blíže domovům a ty nám i skoro v deset večer ještě jedou.
Souhrn
Během osmi dnů jsme ujeli 3760 km vlakem. Vystřídali jsme 10 dálkových vlaků (pár lokálních jízd nepočítaje) a jeli maximální rychlostí 320 km/h. Celkem jsme nabrali zpoždění 185 minut. Po cestě jsme nachodili 82 km pěšky. Každou minutu jsme si skvěle užili!
| Vlak | Z | Do | Max. rychlost | Zpoždění min | Vzdálenost km |
|---|---|---|---|---|---|
| ČD | Praha | Drážďany | 100 km/h | 5 | 150 |
| ICE 2 | Drážďany | Frankfurt | 180 km/h | 35 | 590 |
| ICE 3 | Frankfurt | Paříž | 320 km/h | 10 | 550 |
| TGV | Paříž | Turín | 280 km/h | 10 | 770 |
| Freccirossa | Turín | Florencie | 300 km/h | 5 | 400 |
| Frecciargente | Florencie | Verona | 180 km/h | 5 | 230 |
| OBB | Verona | Innsbruck | 140 km/h | 55 | 270 |
| Railjet OBB | Innsbruck | Salcburk | 220 km/h | 5 | 170 |
| Railjet OBB | Salcburk | Vídeň | 230 km/h | 10 | 300 |
| Railjet ČD | Vídeň | Praha | 160 km/h | 45 | 330 |
| CELKEM | 185 | 3760 |
Tipy pro cestovatele
Do rychlovlaků si včas rezervujte místenky, cca týden dopředu stačí, ale levné místenky v TGV mohou již být vyprodány a pak se cesta prodraží. TGV si tedy rezervujte ještě déle dopředu.
Na přestup počítejte alespoň s půl hodinou, vlaky mají občas zpoždění. Tedy... spíš výjimečně jedou zcela na čas. Jako zálohu mějte nalezené další spojení, vlaky se někdy opozdí i o hodinu! Jeďte nalehko, místa pro zavazadla nejsou nijak velká. Nezapomeňte si přibalit spoustu dobré nálady, při nervózním poposedávání ve zpožděném vlaku, jí budete potřebovat.
Pro jeden den v Paříži, pokud nechcete do muzejí, se vyplatí koupit karnet 10 jednotlivých jízdenek. Může na ně jet i více lidí zárověň, než při koupi celodenní jízdenky nebo Pařížské karty. Neobvyklý pohled na Paříž je z terasy nákupní galerie Lafayette, poblíž Opery Garnier.
Centrum Turína je hned u nádraží Porta Nuova, pokud je to možné jeďte vlakem až tam, Interrail můžete použít i v lokálním vlaku mezi stanicemi Porta Susa a Porta Nuova. Pozor! Úschovna zavazadel je pouze na Porta Nuova s cenou 6 EUR/zavazadlo.
Na procházku starým centrem Turína stačí 4 hodiny... ale pokud plánujete navštívit muzeum či výstavu, nechte si větší rezervu.
Pokud chcete ve Florencii navštívit muzea (Uffizi, Duomo) a nechcete stát mnohahodinové dlouhé fronty, třeba i na sluníčku a ve vedru, bez jistoty že se do muzea podíváte, rezervujte si vstupenky předem na internetu, k ceně je však připočítán menší rezervační poplatek.
Vřele doporučujeme návštěvu Verony, je to sice místo turistické, ale mnohem méně rušné městečko než Florencie.
V Salzburku si kupte 24 hodinovou kartu Salzburg Card, kterou snadno využijete v MHD, nebudete muset stát frontu na lanovku, nebo se svezete výtahem na pěknou vyhlídku na město a dá se s ní dojet až do Hellbrunnu, nebo jet lodí po Salzachu.
Kde sehnat dopisní známky? Ve Francii jen na poště. V Itálii, se dají koupit u stánků kde prodávají pohledy, známky společnosti GPS, ale počítejte, že pohled půjde mnohem déle. Pozor, dopis nebo pohled s touto známkou se musí vhodit do správné schránky (většinou tam kde známky prodávají). Pohledy šly do čech 14 dnů! Ve všední dny je možné na poštách koupit klasické známky. Pohledy jsou v čechách během pár dnů. V Rakousku koupíte známky pouze na poště, ale dají se najít samoobslužné pošty s nepřetržitým vstupem.
A co internet? Ve vlaku občas je, ale spíše placený, než zdarma. Zdarma je v českém Railjetu na českém území. V hotelech je to snad už standard.
Tato stránka používá cookies. Potvrzením souhlasíte s jejich použitím. Zobrazit podrobnosti.