Z Rimini do Neapole
Probouzíme se v prosluněném Rimini. Jaká změna proti šedému včerejšku. Vlak nám odjíždí až kolem poledne a bydlíme v hotelu sotva 5 minut pěšky od nádraží, tak nikam nespěcháme. Snídaně je na italské poměry velmi pestrá, jsme moc spokojeni. Máme ještě dost času dojít si do centra města koupit dnešní oběd. Zvolili jsme opět piadini. V malé restauraci, kterou jsme si našli na internetu, je prý dělají výborné. Cestou ještě nakoukneme do místní tržnice, kde je rušno tak, jak to ve správné tržnici má být, a zastavíme se také u katedrály.
V hotelu si posbíráme své věci a pomalu se přesuneme na nádraží. Náš vlak, na který máme místenky, má už teď 10 minut zpoždění. To není moc dobrá zpráva, v Boloni máme na přestup necelou půlhodinu a musíme se dostat z koleje 3 až na kolej 19. Zvažujeme, jestli nesednout na dřívější vlak, který také jede do Boloně a zrovna přijel k nám na nástupiště. Je to rychlovlak a na něj potřebujeme místenky. Nakonec čekáme až na náš vlak a zpoždění roste až na 20 minut. Jestli nám to ujede, tak to budeme řešit až v Boloni. Zjišťujeme, že následující vlak z Boloně do Neapole má také zpoždění, sice jen 5 minut, ale dá nám to víc času na přesun.
Už vás nebudeme napínat, přípoj jsme stihli, i když cesta nádražím byla dlouhá a museli jsme se zanořit o 2 patra pod zem. Když jsme došli na naše odjezdové nástupiště, vlak zrovna přijížděl. Zítra pokračujeme přímým vlakem, tak to bude klidnější. Oba vlaky, kterými jsme dnes jeli, byly úplně plné, neviděli jsme ani jedno volné místečko.
Neapol. Hotel jsme si kvůli logistice vybrali opět kousek od nádraží. Nevíme, proč je Neapol tak opěvovaná a proč se zrovna říká „Vidět Neapol…“. Naše srdce si moc nezískala už při poslední návštěvě a ani tentokrát jsme si mínění neopravili. Z malého města Rimini jsme odjížděli nadšení, ale obrovská, špinavá a oprýskaná Neapol není místo, kam bychom se rádi vraceli. Náš hotel je trochu v podobném duchu jako Neapol, dům velký, už trochu oprýskaný, ale pokoj je naštěstí čistý. Hotel zabírá jen část starého činžáku, výhled do vnitrobloku Petrovi připomněl dětství na Žižkově. Dostali jsme tematický pokoj - Audrey Hepburn. Bydlíme v druhém patře, a protože se nám nechce tahat se zavazadly v ruce, použijeme výtah na dvoře domu. Je to společný výtah pro celý dům a je placený - když nevhodíte 10 centů, nejedete. Ještě musíme zmínit příchod do hotelu. Dům jsme našli dobře, dveře do domu byly otevřené a uvnitř šipka, že recepce je v prvním patře. Tam je ale zavřeno a na zvonění nikdo nereaguje. Katka tedy volá na telefon hotelu a dozvídá se, že recepce je vlastně dole v přízemí v restauraci hned vedle. Tam nakonec získáme svazek klíčů a Antonio nás odvede na náš pokoj a má i 10 centů na to, abychom dojeli výtahem.
Neapol má přeci jen nějaké ty klady. Jedeme metrem na setkání s našimi kamarády z Prahy, kteří tu taky jsou zrovna na výletě. Sraz je poblíž jedné velké zmrzlinárny a už z dálky je vidět, že malému Norbíkovi nejvíc chutnala čokoládová zmrzlina. Jeho úsměv to prozrazoval, i když kornoutek už v ruce dávno neměl. Neapol = pizza, ne že jinde nedělají skvělou pizzu, ale neapolská je proslulá svým tenkým těstem a nafouklými trochu připálenými okraji. Večer tedy strávíme společně příjemnou a chutnou večeří a taky debatou o cestování v jedné nedaleké pizzerii. Kluci to s námi ty 2,5 hodiny vydrželi jen díky mobilům s wifi, ale pizzu s mozzarellou si taky užili.
Zpět do hotelu to máme 4 stanice metrem a samozřejmě nesmíme zapomenout vyfotit stanici Toledo, odkud jedeme na hlavní nádraží. Na pokoji máme večer celkem chladno, asi hodinu sedíme v bundách, než nám klimatizace pokoj trochu zahřeje. Pak už to bylo fajn a spalo se hezky.
Zítra nás čeká dlouhý přejezd vlakem a cestou bude i jedna železniční rarita, víc už neprozradíme, nechte se překvapit.