Ukrytá Fuji


23.10. 2014
Z Tokia do Kofu a přilehlé zážitky.


Dnes ráno kupodivu déšť ustal, ale sluníčko jsme neviděli. Ještě před snídaní jsme měli sbaleno a po snídani jsme odjeli hotelovým minibusem na hlavní tokijské nádraží. Zjistili jsme totiž, že hotel nabízí zdarma dopravu na nádraží. Bydlíme sice kousek od zastávky vlaku/metra, který jede na hlavní nádraží, ale je to přece jen kus cesty, než se projde tunely nejprve do nástupní stanice a pak přímo na hlavním nádraží. Cesta s kufry je určitě snažší autobusem.

Na nádraží jsme si ještě stihli koupit oběd na cestu, protože pojedeme asi 4 hodiny. Měli jsme na vybranou dvě cesty. Jednu přímou, obyčejným vlakem, která by trvala 2 hodiny, ale s přestupy, a pak takovou trochu okružní - kolem Fuji z jižní strany. Část cesty byla šinkansenem a část normáním vlakem, nazvaným sice omezený expres, ale po kroucené trati se moc rychle jet nedá. Vybrali jsme tu delší.

Vlaky a autobusy, pokud to jde, odjíždí na minutu přesně. Dívali jsme se na hodinky, a jakmile naskočí minuta odjezdu, vlak nebo autobus se rozjede. Cestou “expresem” jsme seděli v prvním vagónu, skoro vepředu a tak jsme viděli před sebe a hlavně na strojvůdce. Nejdřív jsme ale vyjeli z nádraží pozpátku, což je tu neobvyklé. Sedadla ve většině vlaků, alespoň co jsme viděli, jsou totiž otáčecí a tak jsou vždy otočená po směru jízdy, aniž by se vlak musel otočit. Vlaky se dají řídit na obou koncích. Jednu zastávku jsme tedy jeli pozadu, ale ve stanici Fuji přešli strojvůdci z jedné strany na druhou a my tak jeli čelem dopředu. Píšu strojvůdci, protže v kabině stáli 3. Jeden se vezl pár zastávek, asi jel domů, druhý řídil a třetí se patrně zaučoval. Co nás ale zaujalo nejvíc, byla jejich gestikulace. Když jeli všichni tři, tak to dělali úplně stejně, najednou: pravou rukou ukazovali dopředu asi na nějakou značku, pak dali ruku k oku a zase dopředu, jakoby něco odměřovali, ale probíhalo to celkem rychle. U toho něco říkali. Pak ten, co řídil, zkontroloval cosi v obrovské tabulce, kterou měl vpravo před sebou. Za celou cestu jsme nepřišli na to, proč to vlastně dělají, unikal nám smysl, ale bylo to docela legrační. Zvlášť gestikulace rukama v bílých rukavičkách a dokonalá synchronizace všech tří.

Po příjezdu do Kofu ale začalo to pravé dobrodružství. Šli jsme do půjčovny pro auto. Na cestu jsme se raději vyptali na nádraží v informacích (paní neuměla moc anglicky, ale pochopila, co chceme a nakreslila nám to na mapu), půjčovna byla kousek od nádraží. V půjčovně Nissan se nás ujala milá Japonka, která anglicky neuměla vůbec. Naštěstí měla půjčovna připravené knihy s taháky v angličtině a japonštině, tak jsme se nějak domluvili. Další jen japonsky mluvící Japonec nám auto předal a mohli jsme vyrazit.

Půjčili jsme si místní oblíbenou krabici značky Nissan (Nissan Dayz, highway star). Je to celkem moderně vybavené auto, např. má automatickou převodovku, bezklíčkové startování, parkovací kameru, navigaci, automaticky sklápěcí zrcátka atd. Jaký to má motor, to nevíme, ale rozjet se na 60 km/h mu dá dost práci a motor se hodně vytáčí. Výkon tedy bude hodně slabý a my dva jsme na japonské poměry hodně těžcí. Navíc ta navigace nám byla k ničemu, protože sice jde přepnout do angličtiny, ale do angličtiny není přeloženo vše a hlavně to nemá anglickou klávesnici, ale japonskou. Nejsme tedy schopni tam cokoliv zadat. Počítali jsme sice s navigací v telefonu hned od začátku naší cesty, ale z domova jsme si nevzali nabíječku do auta (navigace hodně žere a telefon je potřeba nabíjet cestou). Mapy v latince tu taky moc nevedou, vlastně jsme žádnou zatím neviděli.

Původně jsme se chtěli projet po okolí, ale zase začlo krápat a tak jsme jeli do hotelu. Hotel sliboval parkování, i když jsme zjistili, že je za poplatek. V okolí se tu jinak parkovat nedá a tak je to nejlepší řešení. Vjeli jsme tedy na nádvoří hotelu, kde se dá parkovat. Pan hlídač nám ukázal, kam máme zajet a my si mysleli, že je to hotovo. Kdepak, byl to jen nájezd do automatického parkovacího domu. Nic takového jsme ještě zezažili. Museli jsme tedy z auta vyndat všechny věci a Petr zajel autem do “výtahu”. Bojoval sice s vypnutím auta a správným nastavením převodovky, ale auto nakonec úspěšně zamknul. Bylo to zkrátka příliš nových věcí najednou. Když se dveře výtahu zavřely, auto se otočilo o 90 stupňů (vodorovně), a odjelo kamsi nahoru do asi osmi až desetipatrové budovy, která nám nejvíc připomínala betonové hranaté silo. Šli jsme se tedy konečně ubytovat.

V hotelu padlo rozhodnutí jít nejdřív zakoupit nabíječku na telefon do auta. Je to celkem běžná věc, jen převodník z auto zásuvky na zapalovač na USB. Našli jsme si nejbližší obchoďák a vypravili se tam. Kofu není nijak veliké, ale zase není úplně malé, má asi 200 000 obyvatel a tak se tu nákupák najde. Jenže když jsme vyjeli do 7., posledního patra, cestou jsme potkali jen samé oblečení, většinou značkové. V posledním patře byly stánky s jídlem. Neodešli jsme s prázdnou, koupili jsme si takové slané rýžové krekry a taky koláč ze sladké brambory (nebo přesně řečeno pečenou sladkou bramboru plněnou vanilkovým krémem - zvláštní kombinace, ale dobrá. Základem byla sladká brambora, na ní vanilkový puding a navrch jakési těsto. Bylo to moc dobré a ne příliš sladké). Co jsme zatím ochutnali místní sladkosti, nikdy nebyly tak sladké jako u nás, ale přitom dobré. Při výstupu z obchoďáku jsme se snažili zeptat v informacích, kde bychom našli obchod s elektronikou. Tvrdili nám, že v pátém patře, ale tam jsme nic neviděli. Netušíme, ale jestli nám slečny v informacích rozuměly, co vlastně hledáme. Tak jsme poděkovali, usmáli se a odešli. Cestou jsme se zastavili v malém krámku řetězce Family Mart. Jsou to takové obchůdky/večerky skoro na každém rohu, kde se prodává hlavně jídlo, ale jsou tam třeba i knihy, drogerie a něco od elektroniky. A tam jsme téměř bezbolestně taky našli kýžený adaptér do auta a hned ho zakoupili.

Vybaveni nabíječkou a s hodinou času do setmění jsme si šli do našeho “skladu” na auta vyzvednout to naše a že se pojedeme poohlédnout po okolí, než bude úplná tma a trochu se seznámíme s autem. Obsluha garáží však odmítla námi podávaný lístek, za který jsme chtěli auto, a poslala nás do recepce. Pochopili jsme, že nám ho v recepci musí nejdřív potvrdit a pak nám auto vydá. Uf, zabralo to jen trochu gestikulace na recepci a se správným lístkem nám pak ze sila po otevření dveří vykoukla naše bílá krabička na kolečkách. Konečně vítězoslavně vyjíždíme z hotelu.

Mimochodem, ten pán v garážích je asi jedna z mála osob v okolí, která umí pár slov anglicky. Do Kofu asi moc turistů nejezdí a tak se tu budeme muset domlouvat rukama, nohama. Ani v tom ochochoďáku neměli popisky pater v angličtině, a tak jsme museli projet všechna patra, abychom zjistili, co tam prodávají. Zvláštní pocit, když si člověk nedokáže nic přečíst a ani nerozumí, co mu lidi kolem říkají.

Projížďka po okolí proběhla hladce a už za tmy jsme předali naše auto zpět do automatického “skladu”. Nic zvláštního jsme neobjevili, jen vyhlídku na město a mraky, zakterými se ukrývala hora Fuji.

Poslední dnešní zážitek byl s praním prádla. V Dormy Inn hotelech mají veřejné pračky, které jsou zdarma včetně pracího prášku (tekutina) a u nich jsou sušičky za 100 jenů na 20 minut. Vyjeli jsme tedy do posledního patra hotelu, kde jsme pračky očekávali, ale nikde nic, jen lázně, čítárna, masážní křesla a automat na masáž nohou a pak pár prodejních automatů s pitím. Jedeme se tedy zeptat do recepce do 1. patra. Tam nám potvrdili, že pračky jsou skutečně v 10. patře, naproti lázním. Tak tedy zase úplně nahoru. Tam jsme chvíli bezradně hledali a zkoušeli různé dveře (neúspěšně), až nám kdosi poradil, že pračky tam skutečně jsou, ale až v lázních. Je třeba vstoupit do lázní (jsou zdarma pro hosty hotelu) a tam hned za vchodem jsou pračky a sušičky. Znamená to, že použití pračky je tu rozdělené, stejně jako lázně, pro muže a ženy. Pro vstup do ženských lázní je potřeba kód získaný na recepci, tak tedy praní prádla zařídil Petr v pánské části. Popis praček i sušiček je pouze v japonštině, ale Petrova elektronická intuice zapracovala a byl schopen vše uvést do provozu a vše vyprat a usušit bez ztráty kytičky, respektive ponožky.

Dnešní večeři jsme vynechali a spoléháme na večerní nudle v hotelu.

A na závěr jen vysvětlení nadpisu s ukrytou Fuji. Přestože jsme dnes celý den kroužili kolem této slavné hory, vlakem i autem, tak jsme ji kvůli hustým nízkým mrakům neviděli ani jednou. Podle fotek z minula a mapy se jen dohadujeme, kde vlastně je. Podle mapy bychom ji sice měli vidět i z našeho pokoje, ale na ověření si musíme počkat. Doufáme, že se nám zítra v šest ráno ukáže v plné kráse zalitá ranním sluncem. Jestli se to podaří, pošleme obrázek :-)

Další kapitola: Konečně Fuji

IMG_7942 IMG_7944
Vlaky, kterými jsme jeli, z Tokia do Kofu.

IMG_4815
Tři strojvůdci cestou do Kofu.

IMG_4834
Pohled na Kofu - v mracích se schovává hora Fuji.

IMG_1430
Náš krabicový Nissan - Highway Star.

IMG_1436
Pochoutka ze sladkých brambor.

Další kapitola: Konečně Fuji