Miyajima
12.10. 2013
Náš hirošimský hotel je na bydlení krásný, ale jídlo na snídani má dost co dohánět standard hotelu z Kumamoto. Výběr je totiž menší a blíží se spíše evropské kuchyni, která nám tu nechutná, respektive vůbec nechybí a dáváme přednost japonské.
Výletně jsme dneska byli v nedaleké japonské zahradě Shukkeien v Hirošimě - zase pěkné jezírko a kolem spousta rostlin a stromů, přesně střižený trávník, po kterém by zatoužil nejeden golfista. A kolem jezírka různé budovy. V jedné z nich se podával čaj, včetně čajového obřadu, ale nějak jsme na něj neměli chuť.
Kousek od zahrady je nádraží, což se nám v dalším cestovním plánu náramně hodilo. Jeli jsme lokálním vlakem do blízkého městečka Miyajima v Hirošimské zátoce a pak trajektem na stejnojmenný ostrov (on se vlastně správně jemnuje Itsukushi, ale říká se mu i Miyajima). Použité dopravní spojení včetně lodi patří společnosti JR, takže jsme měli cestu zadarmo (díky našemu 14 dennímu pasu). Protože je sobota, tak se na ostrov valily davy lidí, hlavně Japonců. V průvodci varovali před dotěrnými a žravými jeleny na ostrově - brali jsme to jako vtip, ale měli pravdu - drzí jeleni kousali papírové tašky kolemsedícím, drze lezli do batohů a žrali, na co přišli, i když člověk stál/seděl hned vedle nich. Nám nic nesežrali, ale chtěli nám sníst krevetový koláček a dobývali se nám do batohu. Nedali jsme se.
Na ostrov jsme se ale vypravili hlavně kvůli chrámu a jeho slavné červené bráně (torii), která je v moři, ale za odlivu se k ní dá dojít pěšky. Nám odliv zrovna nenastal, ale nevadilo to. V chrámu samotném jsme nečekaně potkali výpravnou šintoistickou japonskou svatbu. Neviděli jsme obřad, ale jen focení. Nicméně oblečení stojí za vidění - přikládáme.
Nebyly by to zprávy od nás, kdybychom nepopisovali jídelní zážitky - a tentokrát v nich nefiguruje žádné suši!
Tak tedy dopoledne jsme začali gastronomické objevování koláčky - fazolovými "muffiny", které vypadaly jako žlutý hokejový puk a vevnitř byly plněné sladkou fazolovou pastou - byly moc dobré (a měkké - puk připomínaly pouze tvarem). Další pokus už nebyl tak úspěšný - krevetový koláček jsme sice ubránili před drzým jelenem, ale možná jsme mu ho měli nechat - byla to taková nic moc amarounová hmota ve tvaru javorového listu, která byla tepelně upravená ve fritovacím hrnci a potřená sladkou sojovou omáčkou.
Specialitou ostrova jsou pečené ústřice v různých podobách. Vyzkoušeli jsme to 2x a došli k závěru, že jim tu specialitu necháme. Nám nechutnaly. Petrovi vůbec a Katka je preferuje v syrovém stavu, když už. Chuť jsme si trochu spravili u dalšího stánku, který prodával cosi pečené na špejli. Při bližším pohledu jsme poznali chapadla chobotnice a tentokrát jsme si moc pochutnali. Celkově to bylo trochu nasládlé, protože po opečení se chapadla máčí do sladké sójové omáčky.
Po zbytek odpoledne jsme se toulali po ostrově a jeli jsme lanovkou na skoro-vrchol hory Misen. Skoro proto, že až na vršek lanovka nejede, ale dá se tam od horní stanice lanovky asi za půl hodiny vylézt, my jsme ale už měli ošoupané nohy, takže jsme se dál od lanovky nevypravili. Na hoře Misen je jedno ze svatých míst v Japonsku a cestu na vrchol lemije několik chrámů. Celá cesta nám kvůli hordám dalších turistů trvala déle – čekali jsme skoro hodinu na cestu lanovkou nahoru, dolu jsme to stihli jen s 10 minutovým čekáním. Měli jsme ještě fotografické štěstí – sluníčko nad slavnou torii bránou akorát zapadalo, když jsme se vraceli na trajekt.
Cestou z trajektu na nádraží nás zlákala vůně čerstvě pečených koláčků, které byly něčím naplněny. Jaké to ale byly náplně nám dodnes zůstalo tajemstvím. Koupili jsme si jen dva čokoládové, protože jsme nedokázali vysvětlit, že chceme jeden čokoládový a ještě jeden s další příchutí. Netušili jsme, ale jaké příchutě to jsou (vše bylo japonsky) a pan prodavač netušil, co po něm chceme a rukama-nohama to nefungovalo. Nakonec jsme rezignovali a dali si dva čokoládové - byly moc fajn. Čokoládovou příchuť jsme zjistili odposlechem toho, co si objednávala paní před námi, jinak bychom vůbec netušili co si objednat. :-)
Tak tak jsme stihli vlak a uháněli zpět do Hirošimy, kde jsme zašli do "nádražní restaurace". Katce dalo práci Petra na tuto destinaci přesvědčit, po zkušenostech z Česka. Na druhou stranu je pravda, že nádražní restaurace v Japonsku jsou zcela jiné kategorie, než u nás. Čisto, voňavo, velký výběr restaurací a ještě větší výběr plastových jídel před restauracemi (viz foto). Po chvilce váhání mezi indickou a japonskou jsme se rozhodli pro hirošimskou specialitu - nudle okonomiyaki (odvozeno od speciálního typu nudlí ramen - okono a části slova teppanayakki) - a neudělali jsme chybu. Nudlové jídlo se připravuje na obrovských rozpálených plátech a servíruje se na menší vyhřívané pláty na stolech, odkud si každý nabírá. Bylo to něco nového, pořádná porce, ale moc dobré (nudle, zelí, náplň z mořských plodů nebo chobotnice, vajíčko a něco neidentifikovaného navrch). Foto našeho stolu přikládáme.
Zítra jedeme z Hirošimy do Kjóta, kde budou zase jiná jídelní lákadla.
Další kapitola: Japonské bydlení
Zahrada Shukkeien v Hirošimě.
Výroba našich oblíbených fazolových koláčků.
A takhle vypadají hotové koláčky než jsme je snědli.
Brána torii u ostrova Itsukushi (Miyajima).
Trajekt, který nás přivezl na ostrov Itsukushi.
Drzí jeleni na ostrově Itsukushi.
Šintoistická svatba (uprostřed první řady ženich v modrém a nevěsta v oranžovém).
Japonci se sem jezdí fotit se slavnou bránou.
Tady se pečou ústřice.
Výloha restaurace s plastovými ukázkami jídel.
Takhle se připravují okonomiyaki.
Okonomiyaki servírované na rozehřátý plech uprostřed stolu.