‍Tohle je poslední e-mail z této naší asijské cesty. Cesta z Taipei do Dubaje proběhla v klidu a byli jsme schopni přímo z letadla odeslat předchozí e-mail o devátém dni.

‍

‍Ve 4 hodiny ráno jsme přistáli v Dubaji. Před přistáním nám kapitán oznámil, že v Dubaji je 32 stupňů, a to se ještě ani nerozednilo a byla tma. Než jsme vyřídili pasovou kontrolu, vyměnili peníze, koupili lístky na metro, bylo 6 hodin. Místní metro je rychlé, pohodlné, ale skoro pořád nacpané Indy, Pákistánci a různými Asiaty. Na původního obyvatele (Araba) jsme v metru nenarazili, všechno to jsou buď turisté, nebo ještě spíš najatí pracovníci. Saudové asi vyspávají.

‍

‍Metrem jsme dojeli do “staré” části Dubaje (Bur Dubai). Nevím, jestli jsme špatně hledali, ale nic vyloženě historického tam nebylo, jen jednopatrové domky, které se tváří původně, ale byly nově postavené. Prošli jsme se kolem kanálu (Creek) a slunce, které bylo ještě dost nízko, už nemilosrdně pálilo a šíleně jsme se začali potit. Zanořili jsme se víc mezi domky a procházeli trhem (súkem), jenže takhle brzy ráno, kolem 7 hodiny, bylo vše ještě zavřeno, protože spíš žijí odpoledne a večer či v noci, kdy je chladněji. Jen kolem nás začaly proudit davy cizokrajných pracovníků, kteří asi šli do práce anebo všichni chodí po ránu na skupinové procházky. Rozhodli jsme se vrátit do metra. Měli jsme projít kolem pevnosti, ale asi jsme jí minuli, ale bylo nám to jedno, hlavně jsme chtěli do chlazenějších prostor. Cestou jsme si ještě koupili snídani u indického občerstvení. Bylo to trochu pálivé (na Báru až moc), ale dobré.

‍

‍V metru byla na druhou stranu šílená zima, ale rádi jsme si rychle zvykli. Pak už jsme jen jeli metrem na jih Dubaje, kde jsou mrakodrapy. Občas jsme na minutu vylezli z metra, které zde jezdí na povrchu, ale spíš jsme jen zůstávali ve stanicích a fotili skrz okno. Venku se totiž vše vychlazené okamžitě orosilo anebo alespoň zamlžilo, a to včetně brýlí na nose. Horší než v zimě.

‍

‍Ženy měly v metru výhodu, protože jako první ve směru z jihu jezdí vagón určený pouze ženám, a tak mohly “řídit” metro a Petr jim to záviděl (muži do něj nesměli pod pokutou 100 dirhamů, asi 30 USD). Ještě jeden vagón byl speciální (gold) jezdilo se v něm za vyšší cenu, proto nebyl tak plný a dalo se tam sedět.

‍

‍Bára velmi toužila po smočení/koupačce ve zdejším moři, Petrovi se moc nechtělo, protože to znamenalo opustit klimatizované prostory, a Katka byla spíš pro koupel. Tak jsme na stanici metra, která byla nejblíž moři, sedli do taxíku a asi 2 km popojeli k pláži. Mají to tam moc hezky udělané, spousta obchůdků, restaurací, některé uličky stíněné plachtami. Vedro bylo tak ochromující, že jsme rychlým krokem došli k nádherné pláži s krásně čistou modrou vodou. To zlákalo i Petra, že opustil svoje promočené oblečení a vběhl do moře. Opravdu se muselo běžet, písek byl rozpálený. Voda měla teplotu vzduchu, tj. kolem 40 stupňů a ve vodě se moc dlouho nedalo být, protože to vůbec neosvěžovalo. Místní plážové sprchy měly u sebe varovnou ceduli, že voda teče horká. Petr má rád horkou sprchu, ale tohle i na něj bylo moc. Nebyli jsme schopni uschnout ve stínu bez otírání, protože sotva se voda z těla vypařila, objevil se pot. V dobře chlazené restauraci jsme si koupili ledový čaj a znovu sedli na taxi a dojeli zpět k metru. Pak už jen na letiště, abychom tam byli včas a stihli sprchu. Podařilo se a my se znovu cítili jako lidé připraveni k letu.

‍

‍Cesta letadlem probíhá v klidu a znovu využíváme místní internet zdarma k odeslání závěrečné zprávy. 

‍

‍Ještě krátké srovnání mezi Tchaj-wanem a Dubají. Na Tchaj-wanu byli lidé velmi ohleduplní, nikam se necpali. To jsme v Dubaji postrádali. Na Tchaj-wanu nebyly skoro žádné odpadkové koše a bylo tam neuvěřitelně čisto. V Dubaji jsou koše na každém rohu, jsou tu cedule, že se má udržovat pořádek, neplivat na zem, atd. ale s čistotou na ulicích je to tu horší. Na Tchaj-wanu bylo vedro, ale proti Dubaji stále příjemněji.

‍

‍Zde naše vyprávění končí, věrným čtenářům děkujeme za pozornost a těšíme se na setkání se všemi.