‍Dnešní e-mail bude hlavně o cestě za chrámy a zase trochu o jídle. Jsme tu teprve třetí den, ale připadá nám to, jako by to byl alespoň týden.

‍

‍Ráno vstáváme v 7 hodin (tohle rozhodně není odpočinková dovolená), rychle balíme a vyrážíme i se všemi věcmi na snídani. Dali jsme si úplně to samé jako včera, osvědčilo se to. Kufry necháváme na recepci v hotelu a jdeme na zastávku autobusu, která je hned za rohem. Dnešním hlavním cílem je městečko Lukang. V tomto městě se totiž tak trochu zastavil čas. V dávných dobách to bylo celkem čiré obchodní místo s přístavem, ale v době, kdy se na Tchaj-wanu budovala železnice a dálnice, se místní odmítli připojit a město začlo upadat. Od 80. let minulého století se o Lukang začínají lidé více zajímat kvůli celkem vysoké koncentraci historických památek, zejména budhistických chrámů a také výrobě tradičních výrobků: lampióny, nosítka pro božstvo, nábytek, vějíře, keramika, cínové předměty, atd...

‍

‍Cesta autobusem trvá asi hodinu a my se ocitáme uprostřed nevelkého Lukangu. Nejsou tu žádné výškové budovy, jen jedno až dvoupatrové domky, které mají nejlepší časy už za sebou.

‍

‍Během dne jsme navštívili asi 4 chrámy, ale protože jsou si všechny celkem podobné, tak se nám už začínají slévat dohromady. Všude voní zapálené vonné tyčinky. Chrámy jsou podobné těm, co jsme v Asii již viděli, tady mají ale jednu zvláštnost. Jsou tu obrovské vitríny nebo válce od země až po strop sestavené z prosklených krabiček velikosti velké krabičky od zápalek. V každé krabičce je soška Buddhy. Válce vypadají skoro jako ze zlata.

‍

‍Dneska jsme se vrhli na ochutnávání místních specialit. Dali jsme si smaženou taštičku plněnou pórkem. Taštička byla zalitá ústřičnou omáčkou. Ochutnali jsme též sladké “koláčky” z těsta podobného lívancovému plněné červenými fazolemi, zeleným čajem a pudingem (každá náplň byla v samostatném koláčku).

‍

‍Také tu dělají vařené knedlíčky podobné dim-sum, ale větší. Jsou plněné zeleninou, nebo mletým vepřovým. Jsou šťavnaté a syté, ale dobré.

‍

‍Z místních sladkých specialit jsme okusili “Fénixovo oko”, což byl jemný sladký prášek slisovaný do podoby oka. Moc nás to nezaujalo, bylo to hodně suché, až dusivé.

‍

‍Další sladkost (jméno jsme nezjistili) vypadala asi jako velký ovocný knedlík a mělo to i podobnou barvu, ale asi to bylo pečené. Chuťově to bylo jako linecké těsto s mandlovou náplní. Alespoň ten náš vzorek, dělalo se to ve více barevných variantách a asi i s různými náplněmi. Jen jsme to nedokázali přečíst a paní prodavačka anglicky neuměla. Ale bylo to celkem dobré, ale taky trochu dusivé.

‍

‍Hodně se tu pijí velké ledové čaje různých příchutí. Místním “vynálezem” je bubble tea, tedy bublinový čaj. Je to černý nebo zelený čaj s mlékem (sušeným), s ledem podle libosti a “gumovými kuličkami” na dně. Kuličky jsou asi půl centimetru v průměru a jsou z manioku. Jsou takové trochu žverkavé a nemají žádnou výraznou chuť. Popíjí se to brčkem z asi půllitrových kelímků. Brčko je dost široké na to, aby se bubliny/kuličky daly nasát. Čaj jako takový není špatný a pít se to dá, jen ty kuličky pak nějakou dobu leží v žaludku.

‍

‍Odpoledne nás čekal přesun vlakem ještě více na jih do města Tainan. Rozhodovali jsme se mezi rychlovlakem HSR a obyčejným vlakem. Obyčejný vlak jede přímo, bez přestupů vlastně od hotelu až k hotelu. Rychlovlak je celkově asi  o 10 minut rychlejší, ale na stanici rychlovlaku je potřeba dojet a z ní se pak zase dopravit do centra, protože trať a stanice jsou mimo města. Obyčejný vlak je mnohem levnější a tak jsme zvolili vlak obyčejný.

‍

‍Až do teď jsem tenhle e-mail psal ve vlaku z Tai-chung do Tainan s cílem poklidnou jízdu nijak moc nerozepisovat, jenže ... Asi 20 km před cílovou stanicí však vlak zastavil ve stanici, kde už stavět neměl. Stáli jsme asi půl hodiny a jediné, co jsme se dozvěděli, bylo, že nemáme vystupovat. Nechávalo nás to klidnými, nikam jsme neposíchali. Vlak se pak rozjel a vypadalo to nadějně. Avšak když do cíle zbývalo posledních 10 km, vlak opět neplánovaně zastavil. Po chvíli se ozvalo čínské hlášení a všichni začali vystupovat. Od spolucestujících jsme se dozvěděli, že vlak dál nejede a že musíme na autobus. Na malém příměstském nádraží se na peron vyhrnulo naráz několik set lidí ze dvou dlouhých plných vlaků. Trvalo nám asi 15 minut, než nás proud lidí vyplivl před nádražím. Za pár minut přijel první náhradní autobus a začal boj, kdo se tam dostane. Stáli jsme poblíž, ale do autobusu jsme se nedostali.  Bylo nám jasné, že pokud další autobus nezastaví přímo u nás, nemáme jen tak šanci se do něj dostat. Lidí tam čekalo opravdu hodně. Za chvíli nás ale oslovila mladá Tchajwanka s kufrem a ptala se, kolik nás jede. Tři, řekli jsme téměř jednohlasně. “Tak pojďte za mnou, mám tu odvoz z naší rodiny a vezmeme nás na nádraží do Tainanu.” Radostně jsme souhlasili a děkovali, protože jinak bychom asi pár hodin strávili čekáním na autobus a bojem o co nejvýhodnější pozici. Společně jsme popošli kus od nádraží a za chvíli přijela mladá dáma s osobákem, do kterého jsme se pohodlně všichni vešli. Za další půlhodinu jsme zastavili před naším hotelem, který je hned vedle nádraží. Katka s sebou vezla českou čokoládu s obrázky našich památek, a to tedy byla naše odměna pro naše záchranné dopravní anděly.

‍

‍Po ubytování v pěkném hotelu už Bára odmítla kamkoli jít, a tak jsme sami s Katkou vyrazili na rychlou večeři, protože jsme měli hlad. Zachránily nás skvělé japonské nudle ramen v nedaleké restauraci.