‍Je tu pátý díl Tchaj-wanského deníčku, tentokrát z Taipei.

‍

‍Dnes jsme se hned po snídani rozdělili. Katka odjela do práce na konferenci a Petr s Bárou se vypravili poznávat Taipei a okolí. Mimochodem, snídaně v předchozím hotelu byly mnohem lepší, než zde, v řádově dražším hotelu. Jsou tu dvě jídelny na snídaně, a tak zítra zkusíme tu druhou.

‍

‍První zastávkou byl nedaleký (3 stanice metrem) chrám Longshan. Byl to asi ten nejkrásnější chrám, co jsme tu viděli. Měl krásné zakroucené okraje střech zdobené draky, ptáky a jinými zvířaty z pohádek.

‍

‍Vrátili jsme se do metra a pokračovali dál na západ k Čankajškovu památníku. Je to takový “domeček”, ve kterém je velká bronzová socha generála Čankajška - místního bývalého vůdce národa a prezidenta Tchaj-wanu.

‍

‍Včera jsem to zakřikl s tím deštěm. Dneska nám během dne několikrát zapršelo. Deštíky byly většinou dost prudké, a relativné krátké, a za chvíli už zase pálilo sluníčko.

‍

‍Pak jsme sedli opět na metro a jeli směrem na sever za město. Metro tu má celkem 5 linek a ty se ještě občas větví. Dohromady tu je 117 zastávek. Je to ale pohodlná, klimatizovaná doprava a dá se na něj spolehnout.

‍

‍Vystoupili jsme na zastávce Xinbeitou. Zrovna se strhl liják, a tak jsme si dali svačino-oběd: rýžové trojúhelníčky s masovou náplní a salát. Hned za rohem byla zastávka s příměstskými autobusy jedoucími do hor. Než jsme se rozkoukali a vybrali si správný autobus (na jízdních řádech moc angličtiny nebylo), tak nám bus R9 odjel. Že to byl ten nejlepší, jsme zjistili hned po té, co odjel. Počkali jsme tedy na jiný tím směrem (230), ale ten nejel tak daleko jako R9. Nakonec jsme přestoupili na R9 a dojeli až na konečnou zastávku Zhuzihu, trvalo to celkem asi 3/4 hodiny. Cesty jsou tu dost úzké a samá zatáčka, a tak tu jezdí miniautobusy tak pro 20 osob. Ale ty výhledy!

‍

‍Jakmile jsme opustili autobus, nadechli jsme se krásně čistého a svěžího vzduchu. Bylo zrovna po dešti, sluníčko vysvitlo a začalo rozhánět mraky nad okolními vrcholy hor. Ne, že by tu ve městech byl nějak výrazně znečištěný vzduch, ale horský vzduch je něco jiného. Podle průvodce a letáků, co jsme dostali v informacích, je tu v horách spousta stezek, ale jak je najít, jsme nezjistili. Vydali jsme se jednou úzkou silničkou a obdivovali terasová políčka, kde pěstují různé květiny, zejména pak kaly, které zrovna kvetly. Šli jsme po stezkách kolem vodních kanálů a taky jsme se na chvíli ponořili do “pralesa”. Šlapali jsme do kopce úzkou vysekanou pěšinkou a připadali si jako dobrodruzi někde v deštném pralese. Po pár stech metrech nad námi ale projelo auto a my došli na parkoviště jedné z mnoha restaurací, které tu jsou. Restaurace většinou nebyly malé, měly i desítky míst k sezení, ale skoro nikdo tam nebyl a spousta jich byla zavřených. Evidentně jsme tam nebyli v sezóně.

‍

‍Malá odbočka, která se týká objednávání v resturacích. Většinou máte na stole jídelníček v čínštině (někdy i s anglickými názvy) a k tomu dostanete tužku a formulář (pouze v čínštině), kde si zaškrtáte, jaká jídla chcete objednat. Protože obsluha vidí, že jste cizinci, dají vám většinou i obrázkové menu, abyste měli o jídlech představu. Když si podle obrázku vyberete a přečtete anglický název, hledáte jeho anglický název v jídelníčku, abyste zjistili název čínský. To je ta snažší část, protože pak ještě hledáte čínský název v objednávkovém formuláři, abyste udělali čárku. Ty čínské znaky jsou pro nás většinou dost podobné a i jedna čárka navíc, může znamenat něco jiného. Naštěstí se nám ale zatím vždy podařilo objednat to, co jsme chtěli. Objednávkový lísteček vám pak dají na stůl a odevzdáte ho při odchodu u pokladny. Spropitné se tu neočekává. Hodně nám to připomnělo Japonsko a vůbec je tu spousta věcí, které Japonsko připomínají.

‍

‍Cestou z hory dolů jsme vystoupili na zastávce u horkých sirných pramenů, které tu vyvěrají. Smrdělo to tam jako pukavce, ale chvíli se to dalo vydržet.

‍

‍Večeři jsme si dali cestou od metra do hotelu. S výběrem jsme se úplně netrefili a ještě jsme to asi špatně jedli. Dali jsme si kuřata s rýží - to by šlo. Ale - dostali jsme každý misku rýže, misku horké polévky, tácek s vařeným čínským zelím s trochou omáčky, tácek s kusem vařeného a pečeného kuřete, plus ještě dvě omáčky. Pojali jsme to po Česku a začli polévkou, kterou jsme pěkně za tepla vypili. Pak jsme se dali do rýže a nandali si kuře. Jenže obě kuřata byla úplně studená! Zelí bylo také studené, ale to se dalo čekat. Pak nám došlo, že to kuře se asi mělo namáčet do té polévky, aby se ohřálo. Příště už budeme vědět jak na to, ale další příště už nebude, protože si to už nedáme.

‍

‍Katka měla jednání v muzeu námořnictva, které je hned vedle Čankajškova památníku. Každý ze zahraničních delegátů měl svého místního trochu anglicky mluvícího (anebo se jen příjemně usmívajícího neanglicky mluvícího) “přidělence”, který se stará o svého hosta. Proběhlo několik fotografování, a tak si Katka přinesla několik fotografií (i v rámečku) a také dostala krásný hedvábný šátek. Prý si tam místy připadali jako celebrity na Oskarech. Po jednání byla společná večeře o 9-ti chodech, foto jednoho z rozjedených chodů v pozdější části večeře přikládáme.