‍Dnes ráno jsme vstali brzy, před 7 hodinou. Zjistili jsme, že v ceně bydlení máme i snídani, tak jsme si jí objednali a všichni jsme si pochutnali. Zajímavostí byly dušené houby chuti žampionů, ale velikosti vařených brambor, byly to pořádné kusance.

‍

‍V Tai-chungu jsme došli na zastávku autobusu odkud se jezdí k jezeru Slunce a Měsíce (Sun Moon Lake), z níž se pak při bližším zkoumání vyklubala asi i přehrada. Průvodce Lonely Planet nám radil jet se společností Nantua, ale u zastávky nás odchytil dispečer jiné společnosti, a tak jsme jeli s ním. Zjistili jsme, že můžeme jet na kartu MHD, kterou jsme si koupili předchozí den v Taipei a jeli tak vlastně příměstským autobusem. Kdyby se tak u nás dalo jezdit na jednu kartu v různých městech... Bylo to i mnohem levnější, než se psalo v průvodci (80 TWD, co jsme platili za jednu cestu my, oproti 280 TWD v průvodci).

‍

‍Jakmile jsme vyjeli z města, překvapila nás hustá zeleň v okolních kopcích. Míjeli jsme také spoustu rýžových polí, která začala hned za městem. Asi po hodině jízdy do kopce se zeleň konečně roztrhla a vykouklo na nás smaragdové jezero.

‍

‍První úkol byl pořídit klobouk, což se v prvním obchůdku podařilo a Katka i Bára odkráčely s novými modely (skladnější, vzdušnější a vůbec takové autentické).

‍

‍Zakoupili jsme kombinovanou jízdenku na loď a lanovku, která jela na protějším břehu a vynesla nás až do 1000 metrů nadmořské výšky.  U jezera je několik chrámů. Vybrali jsme jeden, který jsme chtěli navštívit. Nejdřív jsme se ale vydali k lanovce, protože bylo hezky slunečno a odpoledne se mělo počasí zkazit a pršet. Lodí, která má na jezeře 4 zastávky a jezdí stále dokola,  jsme mohli libovolně jezdit celý den, loď však jezdí jen v jednom směru. Minuli jsme tedy zastávku u chrámu a šli na lanovku. Na konečné lanovky toho moc nebylo, jen vstup do zábvavního parku a pár obchůdků se suvenýry. Dali jsme si zmrzlinu a jeli zase zpět. Výhledy z lanovky ale stály za to. Shora jsme viděli i velký pramen na okraji jezera.

‍

‍V průvodci se mluvilo o motýlí zahradě, a tak jsme se rozhodli ji navštívit, protože kolem nás poletovali tropičtí motýli velikosti dlaně a barvy černé. Jenže zahradu poničil před několika lety spadlý strom a už ji neobnovili, ale motýlů bylo kolem naštěstí dost. Nejlépe pózovala dvojice bělásků na červených květech, které vypadaly jako vánoční stromeček a pak přiletěl černobílý krasavec, který koketoval i s Bářiným kloboukem a vůbec se nás nebál.

‍

‍Po tomhle zážitku jsme znovu nastoupili na loď. Museli jseme skoro dokola jezera, protože chrámová zastávka byla ta předchozí. Začali jsme stoupat ke chrámu, jenž byl na blízkém kopci. Jenže jsme tam šli přes hodinu. Lilo z nás jak z konve, ještě že jsme šli alespoň hustým lesem, kde byl stín a zajímavé pohledy na bambusy a palmy. Teploty jsou tu přes den tak okolo 35°C a v noci klesnou jen k 27°C (někdy se ochladí dokonce i 25°C). U chrámu se hladový Petr odhodlal ochutnat místní specialitu - vejce natvrdo vařené v černém čaji a nějakém koření dosladka. Čaj vejce trochu obarví na tmavo, ale chutnalo to kupodivu dobře. Budeme s touhle specialitou pokračovat.

‍

‍Poslední cestou lodí jsme opět obkroužili půlku jezera a došli na zastávku autobusu. Autobus měl jet asi za 20 minut, ale fronta tam byla taková, že bylo jasné, že prvním autobusem nepojedeme. Katka s Bárou došly do nedaleké restaurace a přinesly smažené nudle a smaženou rýži. Večeřeli jsme tedy na stojáka ve frontě na další autobus.

‍

‍Cestou zpět chvílemi pršelo a dálnice i cílové město bylo v nedělním večeru pěkně zacpané a tak cesta trvala místo jedné hodiny skoro dvě.

‍

‍Když jsme se odsolili od potu, vydali jsme se zpracovat zážitky dne v malbě/kresbě.... obrázky jezera a najednou byla půlnoc. Obrázky akvarelovými pastelkami se nám krásně provedly.