Japonsko 2025
16.3.2025
Dnes je trochu nudný den, ale nezoufejte, něco zajímavého se tu pro vás najde.
Jak jsme zmínili včera, přesouváme se z Kumamoto do Minamata. Je to asi 1/2 hodiny šinkanzenem směrem na jih. Po snídani musíme nejdřív sbalit a kufry si ukládáme v přízemí hotelu. Jsou tam volné poslední 2 skříňky a kufry se nám tam vejdou jen tak tak. Máme něco málo přes hodinu času, a tak jdeme na krytou pěší zónu, která se táhne Kumamotem. Obhlížíme různé obchůdky a občas se zastavíme na kousek koncertu. Dnes se na pěší zóně a v okolních uličkách koná spousta aktivit pro děti, minikoncertů a tanečních představení, je neděle. My už vlastně ani nevnímáme jaký je den. Koukáme po suši restauracích, jestli najdeme tu naší oblíbenou, kam jsme chodili před 12 lety. Nepovedlo se…Stejně bychom tam ale nešli, je těsně před polednem, restaurace teprve otevírají a my nemáme dost času. Šinkanzen nepočká ani minutu. Z dáli tedy máváme kumamotskému hradu a vracíme se pro kufry do hotelu a voláme taxík. Ten pro nás přijede během 5 minut a za chvíli jsme na nádraží. Chceme ještě vyměnit nějaké peníze. Bez hotovosti se tu člověk totiž neobjede, i když leckde platit kartou jde. Kurz ve směnárenském automatu je velmi nevýhodný, a tak to pro teď vzdáváme. Nějakou hotovost ještě máme a Petr příští den peníze vymění někde jinde.
Šinkanzen Sakura má opět první 3 nemístenkové vozy poloprázdné. Jsme teď v úseku trati, kde není takové vytížení. Z nádraží Shin-Minamata si bereme opět taxi do hotelu. Do centra, kde je náš hotel, je to pár kilometrů cesty a trochu prší. Zejména u malých měst jsou šinkanzenová nádraží trochu stranou. V hotelu se přihlásíme, ale pokoj ještě připraven není, takže tu jen necháme kufry. Katce dnes začíná první pracovní den a jde tedy na odpolední seminář.
Petr se vydává prozkoumat okolí hotelu. O centru města se tu moc nedá mluvit. Jsou tu dva hotely, jedna velká samoobsluha Co-op, jeden dvoupodlažní obchodní dům a veliká pačinko-herna. To je hangár s desítkami hracích automatů. Překvapivě se tam nekouří uvnitř, ale kuřáci postávají venku. Je tu také nádraží pro místní lokálku, která jede i na šinkanzenové nádraží, jenže tyhle vlaky na šinkanzeny většinou nenavazují. Na šinkanzenové nádraží Shin Minamata se od nás dá dostat i autobusem, v městečku jezdí několik linek, ale bude to výzva trefit správný autobus, vše je totiž jen v Japonštině. Petr se rozhodl dál využívat svou JR jízdenku a posouvat se pomocí šinkanzenů v příštích dnech na místa, kde je něco víc k vidění. Tady v Minamatě skutečně nic není.
Pozdě odpoledne se konečně ubytováváme v hotelu. V Super hotelu, tak se totiž jmenuje. Je to nejvyšší budova ve městě, má 11 pater. Také už má lecos za sebou. Pokoj je o trochu větší, než úplně první hotel v Tokiu, ale ne o moc. Jen postel je trochu úzká. Malým Japoncům bude v pohodě stačit, ale my dva jsme trochu jiné váhové a rozměrové kategorie.
Večer měla Katka pozvání na recepci pořádanou japonským ministerstvem životního prostředí (MoEJ). Pozvání dostal i Petr, a tak jdeme společně. Večeře je v místním kulturním centru a tanečním sále, co si MoEJ pronajalo. Čekají nás švédské stoly a každá národnost si tam něco k jídlu najde (pizza, špagety, suši, vepřový bůček, roastbeef, pivo…).
Po večeři se vracíme do našeho trochu strašidelného hotelu. Bydlíme v 9. patře a dnes venku dost fouká. Okno je překvapivě otevírací, alespoň částečně. Jenže úplně netěsní, a tak vítr občas probudí pořádně kvílivou meluzínu jak od okna, tak i z koupelny.
Zítra se Petr chystá zpět do Fukuoky. Stihne ale ranní šinkanzen v 9:16?