Japonsko 2025
8.3.2025
Nastal čas opustit Tokio a přesouváme se asi 110 km vzdušnou čarou na sever od něj.
V hotelu Nest, ve kterém v Tokiu bydlíme, nenabízí klasické snídaně. Na recepci je ale k dispozici alespoň teplý čaj nebo káva a k tomu něco sladkého jako třeba croissant s čokoládou nebo jen tak nebo různé druhy muffinů. Lepší něco než nic.
Původně jsme si mysleli, že půjdeme zpět na hlavní nádraží a odtamtud pojedeme do Nikkó nejdřív šinkansenem a pak lokálkou. Google nám ale poradil jinou trasu, která trvá stejně dlouho, ale je výrazně levnější. Musíme tedy dojít na nedalekou stanici metra, a odtud přejet na nádraží Kita-Senju a pak expresem až do Nikkó. Vypadá to jednoduše, ale pro neznalé je tu několik úskalí. Nejdřív se nám nedařilo najít tu správnou vlakovou linku, kterou nám Google radí. Chvíli jsme bloudili, vyšli z nádraží a zase vešli z druhé strany. Nakonec jsme se vydali směrem ke vchodu, kam ukazovaly šipky podobného jména, které potřebujeme. Zaradovali jsme se, že jsme našli automat na nákup jízdenek, byla tam i stanice, kam potřebujeme jet. Vypadalo to, že nákupem jízdenky, která byla dokonce levnější než nám psal Google, jsme už vyhráli. Protože nejbližší volný vlak nám jel až za víc než hodinu, šli jsme si koupit něco k jídlu. Věděli jsme, že nemusí být úplně snadné najít tu správnou kolej, ze které pojedeme, a tak jsme se s dostatečným předstihem vrátili zpět na nádraží. Jenomže brána nás nechtěla na zakoupenou jízdenku pustit dovnitř. Jízdenku jsme ukázali zaměstnanci, který hlídal vstup do nádraží a ten nám ukázal, že máme jít ke druhému vchodu. Tam se ale situace s jízdenkou opakovala a stále jsme nemohli dovnitř. Chvíli jsme pobíhali sem a tam, nakonec nám u druhého vchodu pomohl jiný zaměstnanec s překladačem. Vysvětlil nám, že to co jsme si koupili, je pouze doplatek na expresní vlak a my musíme pomocí Icoca karty ještě zaplatit základní jízdné, a pak nás brána pustí dovnitř. Udělali jsme to a brána se konečně otevřela. Dalších několik minut jsme ještě hledali přesně kolej, ze které náš vlak odjíždí. Nakonec se to povedlo. Před vstupem na perón jsme ještě dostali razítko na příplatek k jízdence a během 10 minut jsme odjeli směr Nikkó.
Vlak byl pohodlný a cestou se nám otvíraly krásné pohledy na hory, ke kterým jedeme.
Hotel v Nikkó je pár kroků od nádraží, a tak si tam jdeme odložit naše kufry, protože nás ubytují až po 15. hodině. Pak hned sedáme na autobus, který nás vyveze k místním chrámům, kterých je tu několik. Nejsou to úplně obyčejné chrámy - je to v UNESCO - v některých jsou pohřbení místní vládci, Šógunové z rodiny Tokugawa. Chrámy jsou nad městem v cedrových lesích. Ty stromy jsou neuvěřitelné.
Vstup do Taijúin-Bjó byl 550 jenů na osobu a do Tošogú dokonce 1600 jenů za každého.
Je to ale hodně populární destinace, a i teď mimo sezonu jsme leckde stáli frontu. Oba dnes navštívené chrámové komplexy jsou impozantní, všude spousta zlata a bohatého zdobení.
Je tu proslulá spící kočka, kterou všude zmiňují. Petr čekal obrovskou sochu kočky, ale je to jen malá dřevořezba nad jedním vchodem. Ten se směl používat pouze, když byl šógun Tokugawa přítomen.
Celý den je šedivo a lehce nad nulou. A překvapivě je na zemi docela dost odhrnutého sněhu.
Chceme se trochu zahřát, a tak si v automatu kupujeme teplý čaj. Katka si vybírá lahev, na které je nakreslená čajová konvička. Petr zvolil láhev s obrázky citrónu a medu. Petrova volba byla jednoznačně lepší. Jídla a chutě, které nejsou úplně podle našeho očekávání, označujeme slovem “zajímavé”. Katčin čaj bohužel nespadal ani do kategorie zajímavé, ale propadl se do “hnusné”. Chuť byla opravdu zvláštní, hodně hořká a trochu jako uhlí. Určitě to muselo být zdravé. Lahev jsme si dobře zapamatovali, abychom si ji už příště nekoupili.
Pěšky se vracíme zpět do městečka a hledáme místo/restauraci na dnešní večeři. Obchůdky, kolem kterých jdeme, zavírají nejpozději v 17 hodin, což už bylo, tak je to tu prázdné. Restaurace, co nás zaujala, byla až dole u nádraží. Dáváme si soba nudle s yuba (škraloup z tofu) a vajíčkem. Bylo to dobré, mnohem lepší než “zajímavé”.
Zpět do hotelu je to z restaurace jen pár kroků. Cestou ještě nakupujeme v supermarketu pár dobrot. Konečně se stěhujeme do pokoje v posledním 5. patře. Pokojík je opět malý, ale zase ne tolik. Vedle postele můžeme u stěny uložit a otevřít oba kufry a je tu ještě i stolek a židle.
Venku začíná sněžit, předpověď nelhala. Uvidíme ráno, snad se nebudeme brodit sněhem, nemáme na to zimní boty. Zítra by mělo být hezky. Držte nám palce, protože pojedeme ještě do vyšších nadmořských výšek.