Japonsko 2025
22.3.2025
Je tu předposlední den našeho Japonského deníku, který jsme celý strávili v Tokiu.
Ráno, po snídani, kterou jsme si dali z vlastních zásob na pokoji, jsme přešli kolem nádraží Ueno do parku Ueno. Chtěli jsme zkontrolovat, jestli náhodou nějaké sakury už nevykvetly. Pár už trochu rozkvetlých stromů jsme našli, ale zdaleka to ještě nebyl plný květ. Potkávali jsme davy turistů, na to jsme si na Kjúšú, zejména v jižní části, už odvykli. Rychle tedy sedáme na vlak, který jede k severnímu okraji Tokia. Vlak moc plný není a evidentně jsme tam jediní nejaponci. Míříme do muzea železnice poblíž vlakové stanice Ōmiya. Tam to turisté ve velkém ještě asi neobjevili. Z centra to není zrovna blízko, vlak má jen pár zastávek, ale jedeme přes 40 minut. Pak je potřeba popojet ještě jednu stanici místním vlakem New Shuttle. Ten už je dost nacpaný rodinami s dětmi, takže i hodně kočárků. Je sobota a všichni jedou na vláčky.
Hned u cílové stanice je vidět, že vlaky jsou všude, nebo aspoň jejich části. Ještě než se vejde do placené části, míjíme pár exponátů kol i vagonů. Vstupné je 1600 jenů za dospěláka. Muzeum je mezi dvěma kolejišti, na jedné straně jezdí šinkanzeny a na druhé místní vlaky/metra. V muzeu je spousta krásných lokomotiv a vagónů, expozice jsou moc hezky udělány. Naše vlakové muzeum v Lužné u Rakovníka bude mít lokomotiv a vagónů asi víc. Tady mají ale šinkanzeny. Muzejní expozice jsou na víc patrech, vlaky jsou jen v přízemí a je tu i točna, takže se dají exponáty měnit. Je tu také spousta atrakcí pro děti: malé vláčky, které vás svezou po malém venkovním okruhu, houpačky a skluzavky ve tvaru šinkanzenu. Uvnitř jsou simulátory řízení vlaku a stanice (jako výpravčí nebo dispečer) a také velké modelové kolejiště v měřítku H0. U kolejiště je velké hlediště a několikrát denně tu mají komentované představení různých vlaků. Jsou tu i oddělení přímo pro děti a vědecké oddělení, kde se popisují jednotlivé části železnice. Na střeše muzea jsou dvě vyhlídky na opravdové koleje. Mají tu i tabulku, v kolik hodin a z jakého směru se dá čekat jaký šinkanzen. Jízdní řády se dobře dodržují, pečlivě jsme to nějakou dobu sledovali. A samozřejmě je tu i dobře zásobený obchod s různými neodolatelnými vlakovými suvenýry…
Po více než dvou hodinách vlakového opojení se vracíme na stanici Ōmiya a jdeme na něco k jídlu, tentokrát jsou to nudle. Petr měl skvělé nudle carbonara po Japonsku, s farmářským vepřovým masem, vajíčkem a sójovým mlékem. Katčin výběr chřestu, vajíčka a houbiček byl méně úspěšný, ale i to bylo dobré.
Po obědě se vlakem vracíme blíže do centra Tokia, na Šindžuku, a metrem ještě popojíždíme kousek na sever. Je tam velká prodejna vlakových modelů firmy Kato. Ani odsud neodcházíme s prázdnou. Petrovi se objevil v batohu další šinkanzen.
Vracíme se zpět na Šindžuku, už se setmělo, a tak fotíme osvětlené mrakodrapy s večerní oblohou. Dalších 25 minut pak jedeme vlakem na naše domovské Ueno. Podaří se nám udělat si rezervace na zítřejší vlak Narita expres na letiště. No a naši rozlučku s Tokiem zakončíme skvělým nigiri sushi v obchodním domě nad stanicí. Bylo jedno z nejlepších, co jsme na této cestě měli. A že jsme jich měli dost, aspoň obden.
Zítra se ozveme až z Prahy, celou neděli strávíme v letadle s přestupem v Curychu.