Japonsko 2025
12.3.2025
Dnešní den začínáme zvolna. Na snídaní už se těšíme. Hned po ní jdeme na nádraží. Rozhodli jsme se dnes zkusit cestu bez místenky. Na odjezdové tabuli svítí jako první vlak do Beppu v 10:11. Je 10 hodin a v prodejních kancelářích i u automatů jsou fronty. Jdeme tedy rovnou na nástupiště, vlak už tam stojí. Ani jeden ze 6-ti vagónů však není bezmístenkový. Sedáme si do poloprázdného vagónu, v nejhorším nás někdo s místenkou vyhodí a my si přesedneme na jiné volné místo.
Cesta do Beppu trvá “horem” po pobřeží něco málo přes 2 hodiny. Trochu nás zaráží, že nám ani Google, ani japonská aplikace nenašla ten vlak, co v něm jsme s odjezdem v 10:11, ale až jiný v 10:20. Nějak to dopadne. Do Beppu bychom se měli dostat, protože to má vlak na sobě napsáno. Asi po čtvrt hodině jízdy přichází průvodčí. V tabletu vidí, která místa jsou rezervována. Ta obsazená bez rezervace ho zajímají, a tak jde hned k nám a chce vidět rezervace. Ukazujeme mu jen naše JR pasy. Petrův celojaponský vyhodnotí jako OK, ale u Katčina jen pro celé Kjúšú kroutí hlavou. Na tenhle vlak prý Katka potřebuje doplatek. Co se dá dělat, vystoupit nemá cenu, a tak platíme přibližně 2700 jenů. Postupně nám také dochází, že jedeme jinou trasou, než jsme předpokládali. Jedeme přes vnitrozemí a cesta nám bude trvat skoro 3,5 hodiny.
Když zrovna nespíme, sledujeme vnitrozemskou krajinu. Jedeme přes vrchovinu a malé vesničky s trochou zemědělství. Některá místa vypadají dost opuštěně. Je to dlouhé, ale konečně jsme v Beppu - ve 13:27. V turistických informacích získáváme mapky a instrukce, jak po městě cestovat - autobusy. Do Beppu se jezdí za teplými prameny (jigoku - pekelná místa, protože z nich šla pára, horko a smrad). Je tu celkem 7 míst, na která se jezdí. Všude je placený vstup. Potřebovali bychom směnit nějakou hotovost, zbývají nám už jen 3 tisícové bankovky a hromádka drobných. Na nádraží je ale jen automat na směnu bankovek, ale kurz má dost nevýhodný. Rozhodneme se to risknout a jet k prvnímu pramenu Umijogoku (modrá laguna). V autobusu se tu platí IC kartou, takže naše Icocca je OK a platíme mobilem.
K prvním 5 pramenům to trvá asi 25 minut. Zvolili jsme ten nejoblíbenější pramen a tak si musíme vystát frontu na vstup. Vstupenka se dá koupit jen sem za 500 jenů, nebo knížka s kupóny na všech 7 míst za 2400 jenů. No a samozřejmě na vstupu tu berou jen hotovost. Je tedy rozhodnuto, že navštívíme maximálně 3 prameny, na víc nemáme (a ani čas, zavírají totiž v 17:00 a basta). Jdeme tedy dovnitř.
Jak to popsat a neurazit? Je to prostě jezírko o průměru cca 30 metrů s horkou modrou vodou a jde z něj pára. Nic moc fotogenického, zvlášť při šedivé obloze. Ještě jsme prošli přilehlou zahradu, ale nic zvláštního tu není, jen v dalších jezírkách kvetou lekníny. Asi tu budou takhle celý rok, protože rostou v teplé vodě. Je tu i místo na koupel nohou. Vyhrnete si nohavice, sednete na okraj bazénku a nohy namočíte do teplé vody. Ani jednomu z nás se do toho nechtělo.
Čas kvačí a my taky. Navíc máme hlad. V občerstvení za východem z Umijigoku si dáváme v páře vařené knedlíky plněné masem. Pára je prý z horkých pramenů. Chuť mají standardní, nedáváme si je ale kvůli speciální chuti, ale kvůli hladu, takže naprosto vyhověly.
Za chvíli už čekáme na další zastávce autobusu, co nás doveze k pramenu Chinoike Jigoku (červené peklo). Vstupné je opět 500 jenů a dá se tu platit kartou Iccoca! Mohl bych sem zkopírovat text z předchozího odstavce a jen zaměnit modrou za červenou. Okolní zahrada je jen mnohem menší, ale nohy si tu také můžete vykoupat.
Asi nám to stačí a jedeme autobusem zpět na nádraží. Tentokrát jdeme hned pro místenky. Ještě si stihneme koupit svačinu do vlaku a nějaké suvenýry. Večeři vyřešíme zpět ve Fukuoce. Tentokrát jedeme správným vlakem, po pobřeží, expresem Sonic. Není to šinkanzen, ale vypadá trochu jako německé ICE 3. Jedeme tak 120 km/h maximálně. Sedačky byly kožené, ale s opěradlem uzpůsobeným na malé Japonce, nás s Katkou tlačily do lopatek. Ve 3/4 cesty jsme vjeli do stanice, ze které se vyjíždí pozadu. Všichni cestující, i ti co nevystupovali, se jako na povel zvedli a otočili si sedačky po směru jízdy. Možná nějaký povel skutečně dostali, japonskému hlášení v rozhlase jsme nerozuměli.
Jsme zpět ve Fukuoce a už musíme získat nějakou hotovost. Na nádraží jsme si všimli směrovky k ATM (bankomatu). V malé místnůstce je několik strojů připomínajících spíš kopírky, než bankomaty. Do prvního se nám nepovedlo vložit kartu. Druhý si už kartu vzal, ale za chvíli napsal, že je nečitelná. Petr tou kartou tu už několikrát platil, takže funguje. Chvilka napětí, jestli nám bankomat kartu vrátí. Za moment kartu vyplivl a tak si jí rychle bereme a vzdáváme to. Na tak obrovském nádraží přece musí být směnárna. V informacích nás posílají o kousek dál, kudy jsme neprošli a tam čekají automaty na směnu peněz. Kurz mají dobrý a tak provedeme výměnu nějakých USD. Šlo to hladce.
Je po 20 hodině a obchody na nádraží mají maximálně do 21 hod. Skoro všichni doprodávají poslední kusy se slevou, většinou 20%. Kupujeme si 2 bento (bento = krabička) a sladké plněné koláčky. Sníme to až na hotelu.
Katka má od 21 hodin pracovní poradu a tak se Petr ještě vydal do nedalekého Yodobashi (má otevřeno až do 22 hod) koupit ochranu objektivu (sklíčko co se našroubuje před přední čočku objektivu). Takováhle ochrana už nám 2 objektivy zachránila při pádu.
Zítra se stěhujeme do střední části Kjúšú do Kumamoto. Těšit se ale můžete i na fotografie ze staré Fukuoky.