Den 12 - Zemětřesení

18.3.2025

Dnes jsme měli opravdu brzké probuzení. Petrův mobil začal hulákat ve 4 hod. ráno, přišlo varování o zemětřesení. Mluvili jsme se sousedkou z pokoje vedle a ta říkala, že se to hodně třáslo. My jsme si ničeho nevšimli, spali jsme. Asi po půl hodině jsme znovu usnuli a ráno Petr našel že zemětřesení mělo intenzitu 4,9 s epicentrem asi 45 kilometrů od nás.

Na snídani jsme šli tak, aby Petr stihnul i vlak, který ho doveze na šinkansen. Byli jsme na nádraží včas, ale zjistili jsme, že vlak dnes dopoledne nejede, kvůli zemětřesení. Co se dá dělat, před nádražím stojí taxík, a tak si ho Petr bere na Shin-Minamata, odkud jezdí v šinkanseny. Šinkansen v 9:16 je ale také zrušen z důvodu zemětřesení a nejbližší snad pojede v 10:13. Petr se rozhodl tedy čekat a zajistil si i místenku ve vlaku v 10:13. Asi po 3/4 hodině čekání se rozeznělo japonské hlášení a vlak v 10:13 zmizel z tabule. Nejbližší tedy jede až v 11:14. Petr to vzdává, nikde není zaručeno, že i ten další vlak nezruší. Před nádražím chytí autobus co jede do centra a za chvíli už je u Moyai Kan - budovy, kde má Katka jednání. Mezi tím se totiž pořádně rozpršelo a fouká.

Petr tedy dopoledne stráví spolu s Katkou, protože venku je dost nevlídno a nikde se chodit nedá. No a odpoledne má Katčina skupina zajištěný autobus, který odveze celou skupinu na oběd a poté do Minamatského muzea. Petr se půjde do muzea rád podívat, stejně se tu v tom deštivém počasí nedá nic dělat. Hned vedle restaurace, kam jde Katka se skupinou na oběd, je malá samoobsluha Lawson. Petr si koupí něco malého k jídlu, a teplý čaj a pak se jde trošku projít po okolí. Nic zajímavého tu není a navíc se rozprší ještě víc. Petr se vrátí do samoobsluhy a čeká až se Katka ozve. Po pár minutách mu zvoní telefon že už všichni nastupují do autobusu a on je poslední. Vyjde rychle z krámku ven a vidí, že se autobus rozjel. Za moment se ale Katce podaří řidiče zastavit a na Petra počkají než autobus doběhne.

V muzeu nás čeká přednáška, vyprávění jednoho z těch, kdo přežili Minamatskou nemoc. Panu Ogatovi je nyní 67 let a když se přišlo na příčinu onemocnění, byly mu teprve dva roky.

Tady je velmi stručně, co se tu tehdy událo (zpracovat pomohl Chat GPT a Katka opravila):
Došlo zde v 50. letech 20. století k vážné ekologické a zdravotní katastrofě způsobené rtutí. Chemická továrna Chisso vypouštěla do moře odpadní vody obsahující methylrtuť, která se hromadila v mořských organismech. Konzumace kontaminovaných ryb a mořských plodů vedla k onemocnění známému jako Minamatská nemoc, jež postihla tisíce lidí v zátoce Minamata a Niigata. Rtuť se hromadí v mozku a poškozuje nervovou soustavu. Mezi symptomy patří svalová slabost, poruchy řeči, zraku, křeče a v těžkých případech otravy i smrt. Kontaminace rtutí v Minamatě trvala několik desetiletí. Chemická továrna Chisso začala vypouštět odpadní vody s methylrtutí už ve 30. letech 20. století, ale první případy Minamatské nemoci byly zaznamenány až v roce 1956. Přestože vědci potvrdili, že nemoc souvisí s otravou rtutí, továrna pokračovala ve vypouštění odpadu do zátoky až do roku 1968, kdy byla výroba acetaldehydu zastavena. Oficiální uznání a odškodnění obětí trvalo ještě několik dalších desetiletí, přičemž právní spory ještě místy pokračují.

Po návštěvě muzea jsme se šli podívat do Minamatského parku a přístavu u něj, kde jsme byli před 12 lety, když se úmluva oficiálně podepisovala. Dnes ale bylo velmi nevlídno, poprchávalo a foukal silný studený vítr a nikdo další venku nebyl. Počítali jsme s tím, že asi 2 km do hotelu dojdeme sami pěšky. Cestou jsme ale potkali Američana, který v Minamatě již 5 let žije, oženil se s Japonkou z Minamaty. S radostí se s námi dal do řeči. Byl tu autem a nabídl nám, že nás do hotelu popoveze, s radostí jsme přijali, bylo opravdu ošklivo. Cestou nám poradil nějaké restaurace. Do jedné z nich jsme se pak vypravili.

Restaurace byla v japonském stylu, tzn. za vchodem se musíte vyzout a pak se sedí na polštářích na zemi u nízkého stolečku. Pro nás to nebylo moc pohodlné a Petr chvílemi jedl i ve stoje, protože už ho brněla přesezená noha. Jídlo bylo ve výsledku levné, ale raději ho moc komentovat nebudeme, nebyl to žádný zázrak. Možná jsme si jen špatně vybrali, ale z japonského menu bez obrázků se vybírá špatně. Rozhodně jsme se ale u překladů názvů jídel dost zasmáli. Zítra půjdeme do té předchozí restaurace, byla dražší, ale skvělá.

Za zvuků studené meluzíny usínáme a těšíme se na další den. Počasí se už má zlepšovat a Petr snad konečně odjede na sever. Držte palce.