Japonsko 2025
15.3.2025
Dnes ráno máme těžké rozhodování, co budeme dělat. Prší. A to docela dost. Předpověď počasí však ukazuje, že první vlna dešťových mraků by se měla přehnat kolem poledne a to i na jižním konci ostrova, kam jsme měli v plánu jet. Opět jsme zvažovali zapůjčení auta a větší flexibilitu v zastávkách, ale když jsme našli, že do naší cílové destinace Chiran jezdí přímo z Kagoshima autobusy, vybrali jsme autobus. Nijak nás neláká tu řídit v horším počasí, jezdí se tu vlevo a hlavně pomalu. I když před několika lety jsme tu auto už půjčené měli, tak víme že to jde.
Po skvělé snídani, dnes vařili jiná jídla, než včera, jdeme s deštníkem na tramvaj a na nádraží chytáme nejbližší šinkanzen. Jdeme rovnou na nástupiště, rezervaci bychom nestihli a doufáme, že moc lidí naším směrem nepojede. Je to tak, v prvních třech vagónech, kde jsou místa bez rezervace, je jen pár lidí. Asi už odjeli ráno anebo je odradilo počasí.
Za necelých 40 minut jsme v Kagošimě. V okamžicích, kdy nejsme v tunelu, vidíme kolem špičaté zelené kopce, podle tvaru vulkanického původu.
V informacích na nádraží nám paní dává jízdní řády autobusů a mapku, máme tedy přehled odkud a kdy jede. Bude se to hodit. Autobusů zas tak moc nejezdí. Nakupujeme zásobu rýžových trojúhelníčků, Chiran není moc velké místo a nevíme, co tam seženeme k jídlu. V pekárně ještě kupujeme sladkou sopku, která odkazuje na místní "atrakci", sopku Sakurajima, která ční z moře kilometr do výšky ve vzdálenosti asi 5 km od města.
Čekáme na zastávce 16, odkud má jet náš autobus. Je tu už pěkná fronta. Doufáme, že tu stojíme správně, není tu žádný nápis latinkou. Když je pár minut po plánovaném odjezdu autobusu, všichni už nervózně koukají na hodinky, zpoždění tu nebývá zvykem. Nakonec jsme vyjeli o 6 minut později. Skandál!
Než vyjedeme z města, trvá to skoro hodinu, stavíme na každém rohu. Buď na zastávce, nebo na červené. Pak už vyjíždíme do kopců a po 80 minutách jízdy vystupujeme ve vesnici Chiran. Cestou jsme zahlédli proslulá pole s keříky čaje. Prý je odsud jeden z nejlepších.
To, kvůli čemu se sem jezdí, jsou zahrady u samurajských domů, které se tu zachovaly. V jedné původní ulici je celkem 7 veřejně dostupných zahrad založených po roce 1740. Zahrádky jsou celkem malé, ale nádherné. Dlouhá cesta sem se vyplatila. Pršet už před nějakou dobou přestalo, fouká ale silný vítr a honí se mraky. Na zápražích domů by se asi dalo sedět a pozorovat zahrádky, kdyby bylo trochu vlídnější počasí. Lidí tu moc není, a tak jsme v každé zahrádce většinou sami. Vstupné do všech zahrad dohromady je 590 jenů. Jsme rádi, že jsme se sem vypravili, stálo to za to.
Asi o 3 km dál je další turistické místo: muzeum letců kamikadze z jejich bývalé základny a mírový park. Vydáváme se tam pěšky. Cestou nás postupně míjí 2 autobusy, které by nám ušetřily kroky. Alespoň jsme si mohli prohlédnout stovky kamenných luceren podél cesty, na každé byla vytesána hlava pilota kamikadze. U muzea jsme těsně před 16 hodinou. Dovnitř se nám nechce, a tak si venku alespoň fotíme 2 vystavená letadla. Nechceme čekat venku na větru, než nám pojede autobus, radši jdeme do nejbližší restaurace na něco teplého. Hned dostáváme horký zelený čaj a jídelníček v japonštině. Naštěstí má obrázky, ale stejně raději použijeme Google překladač. Cizinců sem asi moc nepřijede. Nemáme moc hlad, protože jsme asi před hodinou snědli záložní rýžové trojúhelníčky, tak si objednáváme jen jedno menu dohromady: nudle soba a tempuru - smažené ledacos. Trochu se diví, že chceme jen jedno jídlo, ale nakonec nám dají i dvoje hůlky a 2 mističky s vývarem na nudle. Byli moc milí a jídlo nám chutnalo.
Autobus nás sveze dolů k moři, kde jezdí vlak. Cesta trvala jen 25 minut a stála polovinu cesty sem. Pak už zastávkovým vlakem dojedeme až na šinkanzenové nádraží v Kagošimě. Rozhodujeme se, co s večeří. Zůstáváme na nádraží a nakonec to vyhrává restaurace čínského tygra s knedlíčky gyoza. Tady jsou na pánvi pečené. Dali jsme si různé varianty a shodli jsme se, že nejlepší jsou tradiční vepřové. Měli jsme takový hlad a bylo to tak dobré, že jsme je ani nestihli vyfotit. Jako předkrm jsme si dali vařenou variantu gyoza - Petr měl s hodně pálivou omáčkou, Katka s koriandrem, bylo to skvělé. Bylo ale potřeba to zapít pivem, a "plzeňské" Asahi dobře posloužilo.
Zítra máme přesunovací den a dopoledne půjdeme po stopách naší předchozí návštěvy v Kumamoto. Podaří se nám najít naší oblíbenou restauraci?