Den 10

5.2.2024

Dnes si přispáváme do 8h a jdeme v klidu na snídani. Snídaně byla opravdu luxusní a bohatá. Spousta japonských dobrot, regionální teplá jídla z Kanazawy, pečená makrela, sašimi a také různé dortíky a dokonce i zmrzlina. Dnes nikam nepospícháme. V plánu je vidět místní tržnici a hrad. Kdyby mělo být hezky, tak je tu i víc starých čtvrtí. Chceme vidět aspoň jednu starou ulici s dřevěnými domky. Po odhlášení z hotelu si bereme naše batůžky a doufáme, že velké kufry/tašky už míří do Tokia. Petr našel, že dvě ze tří zavazadel jsou “in tranzit” - tedy v přesunu, u třetího nebylo nic napsáno.





Procházíme tržnicí a díváme se na ryby a jiné mořské plody, co tu prodávají. Nejvíc je tu krabů, živých i vařených. Mají tu také mořské ježky, ale takhle brzy po snídani na ně nemáme chuť, i když je máme (Katka a Petr) moc rádi. Třeba na ně narazíme někde jinde, anebo později, až se budeme vracet z hradu.



Kousek za tržnicí je hradní park. Začíná krápat, jak by podle předpovědi mělo. Ještě chvíli odoláváme, ale nakonec vytahujeme deštníky. Rozpršelo se docela dost a silně pršet má až do zítřka. Na hradě je naštěstí moderní vyhlídkový pavilon s dokonalým prosklením. Tam kujeme další plány - zkracujeme pobyt v Kanazawě, další body plánu tak přesouváme “na příště”.





Jedeme autobusem na nádraží. V automatu kupujeme lístky na šinkazen do Tokia a nesmíme zapomenout ani na oběd do vlaku. Pojedeme skoro 3 hodiny. Po nástupu do vlaku Petr zjišťuje, že naše kufry už byly doručeny do hotelu. Ulevilo se nám, i když nějaké oblékací rezervy ještě máme.





V šinkanzenu je dost plno a nesedíme hned u sebe, ale přes uličku. Katka se šla podívat do “non-reserved” vagonů, kde bylo mnohem víc místa, a tak si přesedáváme. Až do Nagana bylo prostoru dost, v něm nastoupilo spousta lidí bez místenek. Za Kanazawou déšť přešel ve sněžení, krajina konečně vypadá jako zimní Japonsko.





V Tokiu je pěkně nevlídno, hustě padá hodně mokrý sníh, je kousek nad nulou. Hned naproti staré budově hlavního nádraží je obchoďák, který má v 6. patře terasu s vyhlídkou na nádraží. I přestože sněží, jdeme tam na chvíli pozorovat vlaky. Obchodní dům je bývalá hlavní pošta, ale dnes je pošta už jen malá část v přízemí. V zachované kanceláři vrchního poštmistra u okna pózuje modelka. Nevíme, zda je tam stále, nebo máme velké štěstí.







Na poště se nám podaří koupit pohledy a známky, a tak hned píšeme domů. Uzavíráme sázky, kdo bude dřív doma. My nebo pohledy?

Na hlavní poště v Tokiu se domluvíte i anglicky a koupit pohledy a známky není problém.

Městským vlakem popojíždíme k našemu hotelu. Sněžení houstne a na ulicích se dělá břečka. Ještěže nemusíme táhnou kufry, čekají na nás totiž už na pokoji. Hotel je hezký, ale nemá masáž nohou jako ten v Kanazawě :-(.

Začíná modrá hodina, tak pojďme zkusit vyfotit Tokyo Tower - rozhlednu a vysílač, co vypadá jako Eiffelovka. Je jen pár bloků od hotelu. Modrá hodina je i za deště, tak proč to nezkusit. Jenže ono neprší, ale hustě sněží a věž sotva vidíme.



Katka navrhla, ať ještě zkusíme dojet na slavnou křižovatku na Ginze, třeba to bude pod sněhem vypadat zajímavě. Popojíždíme k Tokyo Forum, které má zajímavou střechu ve tvaru lodi a nesněží tam. Pak už ale musíme ven do chumelenice. Obrovský, všesměrový přechod je impozantní i za mizerného počasí. Děláme pár fotek. Sem se vrátíme někdy ve špičce, kdy tudy prochází tisíce lidí a mísí se na přechodu.







Japonci jsou na déšť zvyklí. Deštníky koupíte každé večerce, které jsou na každém rohu.

Japonské tradiční jídlo na Štědrý den je z nějakých podivných důvodů kuře z KFC. Už je dávno po Vánocích, ale jdeme místní KFC zkusit. Mají tu objednávací automat v angličtině, tak si snadno vybereme. Přichází zklamání. Sice jsme zahnali hlad, ale našemu KFC se to nevyrovná. Jídlo máme celkem rychle, ale evidentně to mají připravené už nějakou dobu. Trochu to zachránila jen smažená kreveta, kterou u nás nemají.

Jedeme vlakem zpět na hotel a zjišťujeme, že sněhu výrazně přibylo a docela se drží. Sněžení jsme spíš čekali v horách, než mnohem jižněji v Tokiu.



Budeme se zítra brodit po kolena ve sněhu?

Z Tokia se hlásí
Petr, Katka a Matěj