Den 12

7.2.2024

Na naší cestě jsme chtěli podrobněji poznávat běžný život Japonců. Petr se rozhodl, že chce dnes zjistit, jak to vypadá u japonského zubaře. Rozhodli jsme se najít nějakou mezinárodní kliniku, tam byla šance, že se domluvíme anglicky. Našli jsme jednu pár stanic metra od hotelu. Všichni byli moc milí a pan doktor po důkladné prohlídce Petrovi ulevil od bolesti jeho zubu. Zub není spraven definitivně, ale to počká do Prahy.



Od zubaře jsme se rozdělili, Petr si jel lehnout do hotelu a zbytek dne prospal. Katka s Matějem se vypravili poznávat další kouty Tokia za sluníčka. Metrem dojeli do západního Tokia do čtvrti Shinjuku. V ní je nejvytíženější nádraží na světě, kudy projdou denně 2 milióny cestujících.



Cílem nebylo nádraží samotné, ale mrakodrap tokijské metropolitní správy. K+M vyjeli do 45. patra v jižní věži, kde je zdarma vyhlídka na Tokio.
Rozhledna/vysílač Sky Tree byla vidět krásně, další rozhledna Tokio Tower se ale schovává za jinými domy. Hora Fuji je sice na dohled, a přestože je krásně a jasno, skrývá se v mracích.





Ve vyhlídkovém patře se zrovna konal veřejný klavírní “koncert”. Mohl tam kdokoliv přijít a dostal čas 5 minut hrát pro potěšení ostatních. Na stejném místě byl rovněž výborný krámek se suvenýry. Katka zase neodolala. Ne, nehrála na klavír, ale nakupovala.

Pod mrakodrapem jsme viděli několik bezdomovců, což je tady celkem rarita.
Cestou zpět na nádraží jsme našli velkou samoobsluhu. Zatím jsme navštěvovali jen malé večerky tří mezinárodních řetězců, kde je obsluha jen za pokladnou. Tady obsluha pomáhala s výběrem např. uzenin a při doporučování různých pochutin. Doporučení, jestli tedy bylo doporučení to, co nám říkali, jsme nedbali a koupili jsme si obyčejné (ale výborné a čerstvé) toasty a džusy.

Pokračujeme JR vlakem z “toho nádraží” směrem do centra do části Shibuja. Tady je ta slavná nejrušnější křižovatka (víc než Ginza), kde když padne zelená, jdou chodci všemi směry i křížem. Na křižovatku se nejlépe kouká shora. Hledali jsme odspodu, kde by bylo nejlepší místo a všimli jsme si lidí na střeše jednoho obchodního domu. Výtahem jsme tedy vyjeli do 8. patra obchoďáku Magnet pro fanoušky počítačových her, cosmo/anime oblečení a postaviček anime, kde se dá po zaplacení 1500 jenů/osobu na křižovatku koukat. Moc lidí tu vzhledem k docela vysokému vstupnému nebylo. Odměnou byl ale krásný výhled a jeden celkem velký nápoj zdarma. Ono za 1500 jenů je víc než slušný oběd, s několika chody (mističkami).

Zkuste se na křižovatku na Shibuja podívat shora, uvidíte to správné mraveniště.

Doufali jsme, že na křižovatku bude vidět i z lávky blízké JR stanice, ale bylo tam drátosklo (každých cca 2 cm tenký drátek), takže na pohled celkem OK, ale na focení nic moc. Ve vedlejším obchoďáku jsme objevili skvělou ramen restauraci a dali si večeři.





Při cestě zpět se u JR stanice Hamamatsusho, která je poblíž našeho hotelu, konal zvláštní koncert. Zpívalo tam 6 japonských slečen (věk se nám těžko odhaduje) a před pódiem skandovala a zpívala skupinka věrných fanoušků, kterou tvořili výhradně pánové alespoň o generaci, spíš o dvě, starší, než děvčata. Znali každou píseň a pěli na střídačku s děvčaty. Opravdu podivná zkušenost.





Petr se v hotelu prospal, umrtvení a největší otok opadly a už mu bylo lépe. Zítra zase bude v plném provozu, doufejme. Ještě se rozhodujeme, kam vyrazíme. Možností je spousta a náš čas v Japonsku se krátí.

Schválně, kam se vydáme - zůstaneme v Tokiu anebo pojedeme do městečka s chrámy Nikkó? Dozvíte se zítra.

Z Tokia zdraví
Petr, Katka a Matěj