Den 13

8.2.2024

Tohle je předposlední stránka našeho deníku, je to náš poslední celý den v Japonsku na této cestě.

Nikkó. Městečko na sever od Tokia je pro nás velké lákadlo. Nachází se tam několik chrámů v UNSECO. Má být asi hodinu od Tokia. Když jsme si ale otevřeli jízdní řád a zadali cestu od nás z hotelu, ukázalo nám to 2,5 hodiny, ať jsme si vybrali cestu šinkanzenem nebo ne. To je na krátký zimní den příliš daleko, tam se dnes nevypravíme a zůstane to "na příště".

Venku svítí sluníčko a podle předpovědi to tak má zůstat celý den. Slibují až 10 stupňů teplo. Petr už u snídaně vtipkuje, to je známka, že se mu daří dobře a na dnešní výlet po Tokiu vyrážíme všichni.

Sedáme na metro a jedeme do stanice Asakusa. Přes řeku Sumida se nám otvírá pohled na několik vysokých budov a věž Sky Tree. Na jedné z budov, na sídle pivovaru Asahi, je socha zlatého ohně od Philipa Starcka, informuje nás Katka. Petr: “To myslíš to zlaté hovínko na tom domě?”. Opravdu nepoužil horší výraz.



Vzdalujeme se od řeky a pokračujeme směrem k budhistickému chrámu Senso-ji. V úzkých uličkách přibývají lidé. Tohle je jedna z největších atrakcí Tokia a je tu spousta lidí i ve všední den dopoledne. Hlavní cestu vedoucí k chrámu lemují stánky se suvenýry. Neodoláme a kupujeme několik druhů bonbónů, které v Evropě jen tak neseženeme: sezamové bonbóny a ovocné bonbóny ve tvaru sushi. Sushi příchuť neměli, naštěstí.



Senso-ji - pro nebudhistu na pohled nic zvláštního. Nejdřív projdete obrovskou dřevěnou bránou, kterou zdobí velikánské lampióny. Pak následuje kruhové ohniště, kam se příchozí chodí nadýchat vůně z vonných tyčinek. Každý tam přijde a rukou si nahání kouř pod svůj nos. Hned vedle je studánka, kde do bazénku neustále přitéká voda a jsou tu připravené dřevěné naběračky. Zde se příchozí věřící mají před vstupem do chrámu i k ohni očistit, alespoň symbolicky omýt ruce, opláchnout obličej a vypláchnout ústa. Pak teprve mohou dál.







Samotný dřevěný chrám nemá žádnou speciální výzdobu ani žádnou zvláštnost, pro buddhisty je to však významné poutní místo. Jako u každého japonského chrámu je tu přímo v hlavní budově několik stánků, kde si můžete koupit talismany pro různé příležitosti, nebo si vylosovat věštbu. Tenhle prodej "štěstí" chrámy asi dobře živí, vždy jsou tam fronty, ale proč ne.



Vracíme se zpět na stanici Asakusa a cestou neodoláme sendviči se sezamovou zmrzlinou. Kopeček zmrzliny barvy šedého betonu dají mezi dvě oplatky a hotovo. Nedostanete tu ani ubrousek. Japonci vůbec nejsou příliš zatížení na suché ubrousky, jako my v Evropě. Dost často, vlastně pokaždé, zde k jídlu dostanete malý vlhčený ubrousek a někdy na stolech v restauracích bývá sklenička, s malými tuhými ubrousky. Pokud jste čuník, jako třeba Petr, musíte se vybavit vlastními.



Katka potřebuje před odjezdem ještě vidět nějakou japonskou zahradu. Jedna z nejznámějších tokijských je zahrada Koraku-en u stanice Iidabashi poblíž stadionu Tokio Dome. Je to poměrně rozsáhlá procházková zahrada uprostřed velkoměsta postavená podle čínských zahrad koncem 17. století. Každý kout zahrady připomíná různá místa z období Edo. Je však těžké se v této zahradě města úplně zbavit, skoro v každém směru se za vysokými stromy vynoří ještě vyšší domy a doléhá sem stavební ruch z okolí. Zahrada je to hezká, ale určitě ještě více vynikne v období mimo vegetační klid. Jiné zahrady, co jsme viděli, na nás i v zimním hávu působily lépe. I když některé stromy tu jsou zelené i teď a ve švestkovém sadu už rozkvetly všechny stromy různými barvami. Katka byla spokojená a my také.











Čas se již přehoupl daleko přes poledne a máme hlad. Naše cesta směřuje na Akihabaru, kde chceme fotit za soumraku, když je, jak už dobře víte, modrá hodina. Hned u nádraží Akihabara je obrovský obchoďák Yodobashi. Několik pater narvaných veškerou elektronikou. Ale i geekové mívají hlad, takže je i zde i jedno patro s restauracemi. Chutně nás nasytili v restauraci, kde dělají tempuru (v těstíčku smažené cokoliv jedlého).



Procházíme se Akihabarou a hledáme poslední dárky pro naše blízké.



Ještě se nezačalo stmívat a už nás dost bolí nohy. Snažíme se najít kavárnu, kde bychom si dali čaj, něco sladkého a chvíli poseděli. To se v této oblasti zdá jako nadlidský úkol. Pár kaváren tu je, ale plných. Našlo by se tam jedno nebo dvě místečka, ale tři už ne. Mezitím už slunce zapadlo, a tak fotíme záplavu neonů a reklam.





Když jsme u těch reklam, chybí nám ta zásadní - 3D kočka na Shinjuku. Je to obrovská video reklama, na které je velmi realisticky se pohybující velká kočka. Na Shinjuku se přesouváme JR vlakem. Na protějším nástupišti jsou davy lidí jedoucích domů z práce, vidíme, jak se tlačí do vlaku. V Tokiu stále píšeme o vlaku, tak to není klasický vlak, jak ho známe, ale má vagóny jako naše metro. Patří společnosti JR. Jsou tu další soukromé linky, které se už jmenují metro. Na letiště Haneda vede jiná soukromá linka - monorail (jednokolejka), ale dá se tam dojet i JR vlaky.



Asi 20 minut se koukáme na kočku. Její program se po několika minutách opakuje a je prokládán různými reklamami. Kočka se protahuje, válí se, prolézá dírou a hlavu vystrčí na sousedním domě, jede na tobogánu, zpívá do mikrofonu, něco hlásí jako policajt (má čepici) a pozoruje "kořist" - chodce na křižovatce. Určitě jsme neviděli všechny její kousky.





Jsme už pořádně ušoupaní, a tak jedeme zpět do hotelu. Když jsme přišli na naše nástupiště, trochu jsme se zděsili z dlouhatánské fronty na nástup do vlaku, do našeho vlaku. Ani jsme nevěřili, že se do prvního vlaku dostaneme. Dostali. A když už jsme si mysleli, že horší to už být nemůže, na další stanici “přistoupili” další lidé. A pak se to ještě jednou zopakovalo. Minimálně 10 minut jsme jeli jako sardinky. Japonci jsou na to zvyklí a většina ještě stihla spokojeně koukat do mobilu. My byli rádi, že se držíme, i když ono nebylo kam spadnout. Tlak na batohy u nohou nepřežila dost bytelná plastová lžička v horní kapse, jinak vše OK. Pro srovnání s naším metrem, vlaky tu mají ve špičce 11 vagónů místo obvyklých osmi. Nestihli jsme sice Karaoke, ale tokijskou špičku v metru ano, tu si můžeme odškrtnout, i když nebyla na seznamu našich přání.

Dopravní špičce v metru v centru Tokia se raději vyhněte!

Na večeři v restauraci nemáme chuť, jistí to zase sendvič a něco rýžového ve večerce 7/11. Příjemně nás potěšil jahodový sendvič, vůbec nebyl špatný. Pak už jen balíme, ráno musíme brzy vstávat, budeme odlétat domů.



Zítra se můžete těšit na to, jaké nástrahy nám přinesla cesta domů a proč si Petr na denní let v letadle bral pyžamo.

Z letadla zdraví
Petr, Katka a Matěj