Den 6

1.2.2024

Tentokrát se hlásíme ze zasněžené střediskové obce Yamanouchi, část Ichinose. Je to kus za Naganem ve výšce asi 1600 m nad mořem. Ale pěkně popořádku.

Budík zazvonil zatraceně brzy, v 6:30. Jdeme na poslední snídani v Ósace, dobalíme všechny věci a hurá na nádraží. Lístky na vlak ještě nemáme, tak musíme jít včas, nevíme jaká bude fronta. Přikládáme slíbenou fotku oblíbené pekárny.



Dnes ráno měli zavřeno :-(.
Cestou na nádraží jsme šli s kufry proti proudu davu lidí, co přijeli vlaky a mířili do okolních budov do práce. Všichni byli oblečení v černé, občas měl někdo béžovou barvu. My jsme proti nim zářili barvami: červenou a zelenou. Matěj, jako správný Japonec, měl černou bundu. Podobné je to tu i s auty, většina jich je černých, bílých nebo stříbrných, ale viděli jsme dokonce i jedno zelené a jedno modré.

Jízdenky jsme zakoupili v pohodě, fronta nebyla. Každý jsme dostali 3 kartičky: jízdenku na celou trasu, místenku na první vlak a místenku na druhý vlak. Cestu jsme tedy měli zajištěnou až do Nagana. Při dnešních přestupech nebude čas na to si někde koupit jídlo, proto jsme začali hledat, co bychom si na cestu do vlaku koupili hned po ránu. Jasnou volbou byly krabice bentó. Katka v jednom z obchůdků dokonce objevila bentó ve tvaru šinkansenu. Petr zajásal a jeden jsme museli koupit, přestože to bylo dětské jídlo. Kromě bentó jsme si koupili i naše oblíbené trojúhelníky z rýže balené v řase, nějaký ten čaj, a něco sladkého. Všechno šlo doteď až překvapivě hladce. Zkazilo se to až ve chvíli, kdy jsme chtěli vstoupit do placeného prostoru nádraží. Do turniketu se musí vložit jízdenka a turniket nás pak pustí na druhou stranu. To platilo když jsme měli JR Pass. Protože jsme dnes ale dostali zároveň místenku a jízdenku musely se do turniketu vložit postupně obě dvě. To jsme samozřejmě netušili a chvíli kolem turniketů zmatkovali. Pak se nás ujal pán z JR kanceláře a pomohl nám turniket uspokojit správnými kartičkami.







Při čekání ve frontě na nástupišti si Petr chtěl vyfotit přijíždějící šinkansen. Šel až k plůtku, který odděluje kolejiště od nástupiště. Avšak plůtek už byl za žlutou čárou, která se nesmí překročit. Hned zazněla píšťalka a ósacký pan výpravčí kroutil hlavou a Petr se tedy bez fotky poslušně zařadil do fronty na nástup. Ještěže je vysoký, a zvládl příjezd vlaku nafotit i tak.



Cesta šinkansenem probíhala rychle a hladce, ale přestup v Nagoja nebyl úplně bez problémů, zase jsme u turniketu bojovali s kartičkami. Zase se musela vložit jízdenka (na celou trasu) a místenka ze šinkansenu. Vrátilo nám to ale pouze jízdenku. Šinkansenová místenka už nebyla potřeba, tak ji turniket sežral. To jsou věci…



V Nagoya jsme se usadili do vláčku, který zvenku připomínal naše metro, byl to ale rychlík a pěkně to kalil. Kromě toho bylo sezení pohodlné, a velká okna cestou nabízela krásné výhledy na údolí, hory, venkov a na divokou řeku. Než jsme dojeli do Nagana, snědli jsme náš bentó oběd. Obsah Petrova bento šinkansenu nebyl nic moc, ale ta krabička stála za to.

Na dlouhé cesty vlakem si kupte jídlo předem. V některých vlacích jezdí prodavač s vozíkem, ale výběr není tak velký.

V Naganu sága s turniketem pokračovala - zase chtěl jak místenku, tak i jízdenku. Nic nám nevrátil, ale aspoň otevřel závoru. Na památku dnešní jízdy vlaky tedy nemáme vůbec nic. Vlastně máme - zase nové turniketové zážitky :-)

Měli jsme asi 30 minut na přestup na soukromou elektro-železnici, která nás doveze až na úpatí hor do Yudanaky, a tak jsme se v klidu vyfotili u olympijských kruhů. Chvíli jsme pak hledali, jak se k soukromé železnici dostaneme, ale nakonec jsme nebloudili. Našli jsme i prodejnu jízdenek a dostali se do vlaku. Na nástupišti stály dva vlaky - jeden, tak náš, byl hodně retro - “červenobílý šíp”, kde má strojvůdce kabinu v patře (leze tam po žebříku z pasažérské kabiny) a dole vpředu sedící cestující můžou “řídit”. Tahle místa ale už byla samozřejmě obsazená a navíc jen s placenou místenkou. Druhý vlak bylo nerezové metro dost podobné modelu z 80.let z Prahy. Náš červenobílý šíp se docela zaplnil, bylo tam hodně bledých tváří, až jsme měli trochu obavy, jestli se vejdeme v Yudanace do autobusu, který nás doveze do horského cíle.





Až teprve kousek před konečnou vlakovou stanicí v Yudanaka to začalo vypadat, že je opravdová zima a byly tu zbytky sněhu. Před nádražím stálo spousta lidí s cedulkami, kteří vyzvedávali své cestující, kteří jedou do malých japonských penzionků (rjókanů) v okolí. Koupili jsme si jízdenky na autobus, který tu už čekal, a usadili se do něj. Místa k sezení nakonec bylo dost, všichni seděli a ještě i přistupující našli místo. Kufry se tu nedávají do zavazadlového prostoru, ale dovnitř. Pan řidič měl nažehlenou uniformu a bílé rukavičky, kufry jsme si nakládali sami. Překvapilo nás, že autobus má nasazené sněhové řetězy, protože dlouhou dobu to nevypadalo, že by tu bylo moc sněhu, a silnice byly uklizené, bez sněhu a suché.





Když jsme po skoro hodině jízdy nahoru do kopců vystoupali o cca 1000 výškových metrů až do lyžařské oblasti, museli jsme uznat, že ty řetězy jsou potřeba. Byl tu asi metr sněhu, silnice bílé, namrzlé a na teploměru asi -7 °C.





V hotelu nás na recepci uvítal milý Japonec, který mluvil překvapivě dobře anglicky. Když zjistil že jsme Češi, usmál se ještě víc a sdělil nám, že před 20 lety byl v Praze.

Bydlíme v Olympijském hotelu, který byl postaven kvůli olympiádě Nagano ‘98. Hotel od té doby asi žádnou velkou renovací neprošel a také tak trochu vypadá. Není to ale tak hrozné a je tu čisto, teplo a docela útulno. Tentokrát máme tradiční japonský pokoj s tatami. Je to vlastně jen prázdná místnost s tatami na podlaze, nízkým stolečkem a pár podsedáky. Na noc se z vestavěných skříní vytáhnou spací matrace - futony, a dají se na tatami. Peřiny jsou překvapivě “duchnovité” a zima tu není. Chybí nám tu ale to normální sezení, tak se jen tak válíme. Okna tu překvapivě mají jednoduchá, ale uvnitř je před nimi ještě jedno posuvné okno z papíru. Docela to pomáhá a zimu na pokoji nemáme. Náš pokoj je plánován pro šest. Jsme ale rádi, že jsme tu jen tři.





Jsme v místě Ichinose, kde je jen pár hotelů, sjezdovky a jedna čínská večerka, která ale nemá moc velký sortiment. Všechny hotely tu nabízí variantu polopenze (snídani i večeři). Je to takový japonsko - švédský stůl. Každý si nabere podle chuti, podobně jako u snídaně. Jídlo je teplé i studené a je tu i oblíbená sekce desertů.



Zítra chceme jít lyžovat a večer pak navštívit japonskou lázeň - onsen. Mají tu horké prameny, tak to musíme vyzkoušet. Těšte se na další zpravodajství.

Z Olympijského hotelu leže na futonu zdraví
Petr, Katka a Matěj