Den 9
4.2.2024
Už podeváté se hlásíme z Japonska. Ráno byl zase brzký budíček - 6:30. Dnes jdeme na snídani co nejdřív, protože 8:31 nám odjíždí autobus. Rozhodli jsme se dnes cestovat “po japonsku” - na lehko. Japonci si totiž dost často odešlou velká zavazadla do následujícího hotelu. Místní kurýrní služba Yamato, říkáme jí “Pan kočka”, je na to zařízená. V 8:15 se tedy snažíme odevzdat kufry na recepci a odeslat je do hotelu v Tokiu. Přeměření zavazadel a vyplnění formulářů trvá déle, než bychom si přáli. Autobus nám ujíždí a další prý jede za hodinu.
Chcete-li cestovat nalehko, pošlete si velké kufry o den dopředu do dalšího hotelu.
V recepci ještě konverzujeme, především Katka, s recepčním, co mluví dobře anglicky. V recepci potvrzují, že další bus jede za hodinu. Co se dá dělat, pomalu vyrážíme směrem k zastávce a možná půjdeme kus pěšky, aby nám nebyla zima. Za chvíli u nás zastaví auto a z něj na nás mává onen recepční, že prý do 30 minut pojede dolů do města a že nás vezme s sebou. S radostí souhlasíme.
Jedeme do Parku sněžných opic (Jigokudani). Vyhlášené turistické místo, kde se makakové koupou v jezírcích u teplých pramenů. Pan recepční byl moc hodný a odvezl nás, co nejdál to šlo. Až téměř k nástupu na stezku, odkud se pak jde už jen 1,5 km pěšky ke vstupní pokladně. Zbyly nám poslední české bonbóny - Mixit želé, a tak jsme je našemu zachránci (recepčnímu) s díky věnovali.
Snow monkey park je velice turistické místo a i přes docela velké davy lidí se nám tam líbilo a stálo to za to. Opice téměř každé dopoledne sestoupí z kopců a jdou se ohřát do “jezírka”. To jezírko už dávno není přírodní, ale bazén postavený lidmi tak, aby kolem mohli vše sledovat a fotit diváci. Navíc správci parku opice i krmí, takže se tam makakové rádi vrací. Bylo jich tam tak sto, možná i víc a zrovna jsme se nachomýtli i ke krmení. Makakové mají celkem dobrou kamufláž a s okolními kameny docela splývají.
Po procházce lesem jsme se vrátili zpět k silnici a stihli autobus v 11.30 do městečka Yudanaka. Odtud nám ve 12.00 navazoval vláček, nebo spíš po povrchu jedoucí metro do Nagana. Tam jsme v automatu nakoupili jízdenky na šinkanzen a v nádražních obchůdcích tradiční vlakový oběd - krabičku bentó plnou dobrot. Vlak jel přesně na čas a po 15. hodině jsme ve městě Kanazawa.
Svítí sluníčko, a podle předpovědi se to zítra má zkazit. Petr tedy našel v navigaci, jak se nejlépe a nejrychleji dostaneme ke světoznámé zahradě Kenroku-en. Je to jedna z TOP 3 japonských zahrad. Navigace mu ukázala, kde máme vystoupit, ale japonsky. Přečetl to jako: svícen, dvě záclony, okno a J. Katka s Matějem to hned na své mapě správně identifikovali. Naší stanici pak v autobusu hlásili i anglicky, takže jsme vystoupili dobře.
Ještě jeden postřeh k jízdám v autobusu. Když jsou ceny jízdenek rozděleny podle délky jízdy (pásma), tak vepředu vedle řidiče svítí na velké tabuli ceny. Je tam vždy číslo zastávky, kde jste nastoupili a u toho cena, pokud vystoupíte na příští zastávce. Jak autobus jede a zastávky přibývají, rozsvěcejí se další ceny. Zároveň u čísla vaší stanice roste cena, jak se od místa nástupu vzdalujete. Aby bylo jasné, kde jste nastoupili, vezmete si u vstupu do autobusu papírek a na něm je číslo stanice. Papírek pak při výstupu dáte řidiči a zaplatíte mu částku, co svítí na té tabuli u vašeho čísla.
Zahrada Kenroku-en je opravdu nádherná. Vstoupili jsme tam v 16 hodin a zavírají v 17. Bylo to akorát, ještě nějakou dobu svítilo sluníčko. Když jsme museli odcházet, tak se už zatahovalo, asi aby nám to nebylo líto, že už musíme jít. Původně jsme doufali, že zahradu najdeme pod sněhem, ale jsme tu tak o týden později. U cestiček nacházíme poslední hromádky sněhu. V zahradě je 20 druhů švestek a některé už začaly kvést.
Japonské zahrady stojí za vidění rozhodně i v zimě.
Jdeme se ubytovat do hotelu, nejkratší cesta by byla skrz sousední park, ve kterém je hrad. Otevřeno je však také pouze do 17h, tak ho musíme obejít. Vidíme jen jednu ze vstupních bran.
Hotel, kde bydlíme jen jednu noc, je přímo v centru a je moc pěkný. Je tu super koupelna v japonském stylu. V uzavíratelné místnůstce je nejprve velká sprcha i se sprchovým totemem. Voda na člověka stříká po celé výšce. Sprcha má spoustu nastavení a také návod. Petr si připadal jako v automyčce, jen ty svislé rotující kartáče mu chyběly. Vedle sprchy je pak hluboká vanička, kam se Japonci po umytí naloží do horké vody, jako v onsenu. Ve sprše samozřejmě byla i stolička na sezení. A na recepci nabízeli i onsenovou sůl v pytlíčcích.
Jsme za celý den dost uchození, a nemáme moc velký hlad, tak jdeme jen do večerky za roh koupit něco malého k jídlu a večeříme na pokoji na velké sedačce-válendě. Pokoj má i další nečekané vychytávky: elektrický vysoušeč na boty, masážní krabici na nohy a ještě jeden stroj, co má na sobě nápis nanocare, ale nepřišli jsme, na co to je. Někdo navrhoval, že je to na čištění kontaktních čoček, ale kdo ví. Jediný, kdo se odvážil vyzkoušet masáž nohou, byl Petr. Nohy se zasunou až skoro po kolena do krabice a ta pak uvnitř nafukuje různé polštáře, které nohy postupně promačkají, jak chodidla, prsty i lýtka. Bylo to docela příjemné.
Z chvíli odpadáme do vysokých měkoučkých postelí se dvěma polštářky a příjemnou peřinou. Velký rozdíl proti včerejším paměťovým futónům.
Kam nás naše cesta zavede dál, se dozvíte zítra.Z Kanazawy zdraví
Petr, Katka a Matěj
