Den 4

30.1.2024

Brzká snídaně se dnes nekonala, v noci jsme totiž nemohli spát - vzbudili jsme se asi o půl druhé a nemohli nikdo zabrat, nešlo vstát dřív než po osmé. V hotelovém výtahu na ceduli varují, že čím pozdější doba, tím vytíženější je snídaňová restaurace. V 9 hodin to ale nebylo zlé a v pohodě nás usadili ke stolu. Žádná japonská (nebo spíš čínská, podle hostů) fronta ani tlačenice se nekonala.

Z Ósaky, resp. Shin-Ósaky jezdí do Kjóta přímé vlaky. Protože máme JR pasy na celou tuto oblast, sedli jsme na první vlak, co jsme viděli. Byl to šinkanzen a za necelých 15 minut jsme byli v Kjótu. Při výstupu z nádraží se před námi ale zavřel turniket, do kterého se dávají jízdenky. Milá paní od JR nám vysvětlila, že tato trasa nepatří pod JR West, od kterého máme jízdenky, a tak tu nemůžeme vystoupit. Moc se omlouvala, ale řekla, že buď se musíme vrátit jiným šinkanzenem zpět do Shin-Ósaky, a sednout na obyčejný courák nebo rychlík a můžeme tak do Kjóta dojet zadarmo anebo musíme zaplatit zvlášť projeté jízdné šinkanzenem. Zvolili jsme druhou možnost a stálo nás to všechny tři dohromady 4350 jenů.

První zastávkou v Kjótu bylo městečko Inari, je to jen 2 stanice vlakem z Kjóta. Je tam jedna z nejfotografovanějších památek. Chrám zasvěcený bohyni Inari (sklizně a plodnosti), kterou provází liška, je proslulý stovkami oranžových bran “tori”, které jako přímluvu o přízeň bohyně zaplatili/věnovali/nechali postavit místní “farníci” - obchodníci.

Tolik lidí, jako dneska, jsme na tomhle místě ale ještě neviděli. Mraky Číňanů a taky hodně bledých tváří. Tolik lidí nebylo ani v Hirošimě ani v Nara. Chtěli jsme hezké fotky tori, ale to asi chtěli všichni, co si vybrali dnešní slunečný den na cestu do Kjóta. Jakmile to šlo, uhnuli jsme z cestičky, kudy šel dav, a šli “zkratkou” po lesních cestičkách.



A bylo to mnohem lepší.Stoupali jsme do kopce krásným a liduprázdným lesem. Pak jsme zahlédli i vzrostlý bambusový háj, byl 100x lepší, než ten proslulý, co je v Arashiama (taky u Kjóta), protože tady bylo víc bambusů a nikde nikdo, jen my. Šlapali jsme sice dost do kopce, ale výhledy na bambus, sluneční paprsky a voňavý les prudkost kopce zcela vykompenzovaly. Trochu oklikou jsme se pak napojili na hlavní cestu s branami tori (ta má několik kilometrů). Měli jsme fotky bambusového lesa, provětrali jsme se, a tak byla následná chůze v davu při návratu zpět celkem snesitelná.




V Inari jsme se zdrželi dlouho, takže jsme si z Kjóta museli vybrat jen jednu chrámovou zahradu. Zvolili jsme si stříbrný pavilon Ginkakudži. Jeli jsme tam hned z hlavního nádraží v Kjótu autobusem č. 17, který byl docela narvaný. Opět jsme platili ICOCA kartou a zjistili, že v Kjótu je to zase trochu jinak. Je tu jednotné jízdné, bez ohledu na délku cesty. Pípá se tedy pouze jednou, při výstupu, u řidiče. Nastupuje se tedy vždy uprostřed. Autobusy tu všude mají jen dvoje dveře, vpředu a uprostřed. Podle informací na okně autobusu se prostředními dveřmi nastupuje s kočárkem, a také medvědi a invalidé. Žádného medvěda jsme v autobuse ale nepotkali.

Čtěte nápisy na dveřích, ať nejste za jahodu a nejdete proti proudu.

V zahradě stříbrného pavilonu se platilo 500 jenů za dospělého a 300 za studenta do 15let včetně. Díky pozdní hodině tu davy už polevily a bylo tu relativně málo lidí. Zahrada je přenádherná a pečlivě udržovaná. Plochy mezi stromy jsou porostlé mechem, který tu zahradníci zametají, aby nikde neležel ani lísteček nebo smítko navíc. Dnes nám tu svítilo podvečerní slunce, a tak byl zážitek ze zahrady ještě lepší, než při předchozích návštěvách, kdy buď pršelo, nebo bylo zataženo.







Cestou ze zahrady jsme museli ochutnat místní dobroty. Sendvič s mača krémem (zelený čaj v prášku) si dal Petr a s vanilkovým krémem Máťa. Katka neodolala “jahodovému špízu s karamelem”. Všichni si pochutnali, a Petrovi dokonce začaly ladit vousy k jeho zelené bundě. Katčiny jahody pěkně křupaly. Dobrá volba.





Mimochodem, cesta autobusem do Gionu se opět neobešla bez “komplikací”. Na Matějově ICOCA kartě už nebylo dost peněz na zaplacení jízdného, a tak musel u řidiče doplácet 80 jenů v hotovosti. V autobuse se musí zaplatit přesně, řidič drobné nevrací. Přímo u řidiče je však automat na rozměňování. Z něj se po vložení bankovky či mince vysypou rozměněné drobné. Cestující pak musí z mincí odpočítat a doplatit přesnou částku do pokladničky u řidiče.



Hned za řekou naproti Gionu je celkem velká nákupní oblast. Je to několik ulic, které jsou zakryté střechou, obchůdky jsou tam jeden vedle druhého. Mířili jsme tam do řetězce Can*Do, kde mají vše za 100 jenů. Petr tam našel své oblíbené mini ručníčky a měl radost.

Poslední kjótská zastávka bylo running sushi - to, které K+P znají už 11 nebo 12 let a při každé cestě do Japonska se tam zastavují. Všichni jsme se dobře najedli, ale rekord v počtu talířků (30) jsme nezlomili, ani ve třech lidech. Tentokrát jich bylo “jen” 29. Původně (v roce 2014) stál jeden talířek 130 jenů. Když na talířku byla dražší ryba, tak jí bylo míň. Nyní mají 7 druhů talířků a stojí od 160 jenů až do 976 jenů a mají na každém dva kousky. Byť u těch nejexkluzivnějších je taky třeba jen jeden kousek, například tučný modroploutvý tuňák. Čím je tuňák tučnější, tím lepší a dražší. Tenhle se úplně se rozplýval na jazyku.





Cesta zpět do Ósaky vedla částečně metrem na “předměstí” Kjóta Tofokuji a pak JR lokálkou, která nás dovezla až na Shin-Ósaka. Den to byl, jako obvykle, dlouhý, ale krásný, a všichni už jsme se těšili do hotelu. Dneska ponocovat nebudeme…

Zítra se dozvíte, co stojí za to vidět v Ósace. Určitě budou zase nějaké informace z dopravy v MHD, i když teď už nás přece nemůže nic zaskočit, že?

Stále z Ósaky zdraví
Petr, Katka a Matěj

PS: Ještě dlužíme odpověď na otázku týkající se nákupu u Yodobashiho. Nakupovala tam, překvapivě, Katka, protože v letadle do Ósaky zapomněla nabíjecí kabel k telefonu a potřebovala nový.