Den 3

29.1.2024

Dnes na vás čekají chrámy, zahrada a zase nějaká ta dobrota. Jak je to vlastně s těmi nástupy do autobusů?

Ranní start byl pomalejší, Katka ráno ještě dopisovala něco do práce, a tak vyrážíme až v pozdním dopoledni.

Cílem bylo město Nara, resp. chrámy a zahrady v okolí. Cesty plánujeme buď podle Google Maps, Apple map, nebo jedné japonské aplikace, co umí anglicky. Od nás z nádraží Shin-Ósaka do Nara nic přímo nejede, musíme přestoupit někde v centru Ósaky. Vybíráme si tedy jedno spojení a jdeme na nástupiště 3, kam má vlak přijet. I cedule na nástupišti píše tento vlak, ale o pár minut později, než nás informují mapy v mobilu. Když nastal čas odjezdu, nějaký vlak skutečně přijel. Usadili jsme se v něm a zjistili, že to není ten expres, který jsme čekali. Jdeme tedy ven. Na tabuli expres stále svítí. Vlak zavřel dveře a odjíždí, podle nápisů na něm jsme s ním asi jet mohli, ale nebyl to ten předpokládaný. Nakonec jdeme na jiné nástupiště, na jiný vlak a během 5ti minut jsme v centru. Vlaky tam jedou každou chvíli.



Vlak do Nara už byl jednodušší, jezdí to jen z jedné koleje. Na příslušném nástupišti se řadíme do příslušné barevné fronty a pár minut čekáme. Pro vlaky do Nara jsou vyznačené zelené čekací obdélníky se symbolem jelena. Letištní vlaky mají modré obdélníky a znak letadla. Červené čekací plochy jsou pro okružní linku. Ale jinak to vypadá trochu jako domeček od hry Člověče, nezlob se.





Do Nara jedeme asi 50 minut. Chceme si šetřit nohy, a tak hledáme autobus, co nás doveze k prvnímu chrámu, který je asi nejznámější: Todaj-ji. Na autobusovém nádraží se opět řadíme do příslušné fronty a čteme cedule s informacemi o autobusech. K chrámu jedou odtud tři autobusy 70, 79 a 2. U autobusů 70 a 79 stojí: nastupuje zadními dveřmi a plaťte při výstupu. U autobusu č.2 je instrukce, že máme nastupovat předními dveřmi a platí se předem, při vstupu. Včera jsme se radovali, že jsme se naučili, jak fungují autobusy a dneska se nám to celé rozsypalo. Musíme tedy pozorně číst, co se u dveří autobusu píše, naštěstí je to i anglicky.

Po výstupu z autobusu k nám hned přijdou místní ochočení/drzí jeleni loudit něco k jídlu a uklánějí se. Jeleni poblíž Todai-ji jsou spíš vlezlí, šťouchají do vás v lepším případě čumákem, v horším špičatými anebo dorůstajícími růžky. Proto jim také růžky odstraňují. Ti nejdrzejší jeleni strkají čumáky do kapes a i okusují bundy. A zásadně nechodí po jednom, ale aspoň ve třech. Nepřeháníme, je to tak, vše se nám to stalo. Jeleny musíme trochu odhánět. Funguje, když se zvednou prázdné ruce a ukážete, že pro ně nic nemáte. Jeleni jsou tu totiž zvyklí, že je turisté krmí. Za 200 jenů tu na skoro každém rohu prodávají balíček sušenek určených pro ně. Taky jsme si jeden koupili a pár jelenů “nasytili”. Největším oblíbencem jelenů se stala Katka, měla totiž v kapse ty jelení sušenky.





Hlavní památky Nary jsou v UNESCO. Tím, co navštíví asi každý, je chrám Todaj-ji. Je to obrovský dřevěný chrám (to jsou tu všechny chrámy), kde je bronzová socha Buddhy a je druhá největší na světě. Pro představu, Buddhova nosní dírka má průměr 50 cm. Socha je vysoká 15 metrů.












Katku zaujal další UNESCO chrám, Katsuga-taiša, kde jsme zatím nebyli. Cesta k němu vedla lesíkem přes kopec a skoro všude jsme dál potkávali jednotlivé loudivé jeleny a taky hordy Číňanů, ale už menší než u Todai-ji. Do prostoru chrámů jeleni nesmějí, tak loudí jen na cestách a loukách okolo. Jak jsme viděli, tak někteří turisté se jelenů vyloženě bojí, ale když jim nic neděláte a ukážete ruce, tak dají pokoj (ti jeleni).



Do chrámového komplexu Katsuga-taisha se platí vstupné, není to ale tak zlé, 500 jenů (80 Kč), k velkému Buddhovi to bylo asi 800 jenů na osobu. Chrám Todaj-ji jsme s Katkou již znali, je to tam impozantní. Kasugataiša byla ale pro všechny novinka. V tomto komplexu mají tisíce plechových a kamenných luceren, každá je trochu jiná. Když na ně zasvítí slunce, tak dělají krásné stíny. V okolí je rovněž spousta luceren, ovšem velkých kamenných, na jedné noze a evidentně je používají, protože mají okénka zakrytá bílým papírem. Fotoorgie! Jeleni byli i tady, ale ne tolik.

Pokud jste ve městě Nara, dojděte i do chrámu Katsuga-taisha, tisíce luceren z kovu i kamene jen tak nikde neuvidíte.

Od druhého chrámu potřebujeme zpět do města. Jdeme několik kilometrů pěšky. Teď už je to z kopce. Míjíme další chrámky, lucerny a samozřejmě jeleny. Je už dávno po poledni a my ještě nejedli. Energie z velké snídaně už dochází. Restaurace v okolí jsou už zavřené, ale u cesty stojí dědeček s babičkou a prodávají na ohni pečené sladké brambory. Cena nevypadá špatně 200 jenů za 100 gramů. Objednáme si 3 brambory. Drobečci to rozhodně nebyli. Platili jsme 1800 jenů za všechny. Pořádně nás to zasytilo. Brambory jsme si postupně loupali a slupky házeli do papírových pytlíků. Jeleni nás sice brzy zmerčili, ale nevěnovali nám moc pozornosti. Až když už jsme měli skoro dojedeno, jeden přišel loudit až k Petrovi. Ten se nechtěl dělit o zbytek brambory a chvíli úspěšně uhýbal, až nakonec jelen zaútočil na papírový pytlík, který Petrovi vytrhl z ruky a všechny slupky se vysypaly na zem. Za chvíli zmizely v jelenovi. Pytlík jsme včas schovali, když se jelen věnoval slupkám.



Posledním cílem v Nara byla zahrada Isui-en. Jak název napovídá :-), je to zahrada věnovaná vodě. To bychom samozřejmě nevěděli, ale u vstupu byl “kouzelný” dědeček ve žlutém kabátku, který dělal dobrovolného průvodce a ujal se nás. Jeho angličtina byla pro nás těžká, ale i tak jsme se od něj dozvěděli spoustu věcí, které bychom jinde nezjistili. Třeba, že některé kameny v zahradě pocházejí ze základů pagody sousedního chrámu, kterou asi před 500 lety zničili. Jaká zvířata představují některé rostliny v zahradě a jaké přírodní "značky" v zahradě najdeme. No a také nám prozradil, co znamená název zahrady. Přestože už bylo docela pozdě a většina zahrady byla ve stínu, tak na pár míst se slunce ještě dostalo a čarovalo, bylo to zase krásné. V půl páté zahradu zavřeli. S tím jsme počítali a bylo nám jasné, že nezvládneme navštívit i třetí chrám UNESCO s pagodou - necháme si ho na nějaké příště.







Po zahradě byl hlad a žízeň. Naštěstí, nás zachránili nedaleké nápojové automaty. Běžně se v nich prodávají limonády, vody, čaje, kafe. Dá se zvolit jestli třeba chcete studený nebo teplý čaj, což je v zimě příjemné. V Nara ale měli v nabídce i teplé polévky v plechovce. Na výběr byly: sladká kukuřice a fazolová. Petr zvolil fazolovou a vůbec si nestěžoval, sladké fazole má rád.



Autobusem jedeme zpět na nádraží. Nastupujeme správnými dveřmi! Matějovi a Petrovi ale u vstupu nepípla karta. Matějovi to hlásilo chybu a Petr už to ani nezkusil, když to Matějovi nešlo. Zkrátím to, byli jsme zase za jahody. :-) Při výstupu samozřejmě protestovala čtečka u řidiče, protože na kartě nebyl zaznamenán vstup. Řidič musel ručně naťukat jízdné 220 jenů, ale usmál se na nás a my mohli kartou pípnout a zaplatit.

Ještě bylo trochu zmatků a vícenásobné nastupování a vystupování na nádraží v Nara do přistaveného vlaku. Označení vlaku neodpovídalo tomu, co bylo v našich jízdních řádech, ale nakonec to byl ten správný vlak, asi - protože nás dovezl zpět do centra Ósaky.

Protože už bylo docela pozdě (18:30), nachodili jsme toho hodně a jedli jsme jen ty brambory, měli jsme už opravdu hlad. Přímo nad nádražím v Ósace je spousta restaurací, a tak jsme si vybrali tu, co prodává knedlíčky dim-sum - Din Tai Fung. Byla to lahůdka, stejně jako tenkrát v Tai-Pei, kde jsme byli v tomto řetězci restaurací poprvé. Snědli jsme celkem 39 knedlíčků, z toho bylo 31 masových.



Zbývalo nám navštívit dnešní poslední chrám. Chrám konzumu, chrám elektroniky - Yodobashi. Něco jsme koupili, ale zatím můžete hádat, co to bylo a kdo nakupoval. Prozradíme vám to až příště. :-)





Zítra nás čeká Kyoto. Vždy, když si myslíme, že Japonsko už trochu známe, vzápětí je všechno jinak. Jak to tam asi bude s autobusy?

Stále ze základny v Ósace zdraví
Petr, Katka a Matěj