Den 14

9.2.2024

Je tu poslední kapitola našeho japonského deníčku.

Vstáváme v 6 hodin ráno. Dnes bude hóóódně dlouhý den, musíme si zpátky přičíst ukradených 8 hodin, o které jsme přišli cestou sem. Délka letecké cesty s přestupy je 19h 25 minut a domů se dostaneme až po 23. hodině českého času, když nebude zpoždění. Od budíčku tedy budeme na nohou alespoň 25 hodin.

Po rychlé snídani v hotelu bereme za madla našich kolečkových tašek a kufrů a vydáváme se na krátký pochod na stanici monorail jedoucí na letiště Haneda.



Jak se jednokolejkou blížíme k letišti, mizí okolní mrakodrapy a výškové budovy a otevírá se nám pohled na krajinu. V dálce zahlédneme velký bílý Rumcajsův klobouk. Je to Fuji, nejvyšší hora Japonska. Je to od ní milé, že se s námi přišla alespoň rozloučit. Zamáváme jí a mizíme v tunelech pod letištěm.

Monorail jezdí, alespoň ve špičce, každých pár minut a je to rychlý způsob jak se dostat z centra na letiště Haneda.

Naše předplacené karty ICOCA, kterými zaplatíme cestu, jsou nabité tak akorát, aby tam zbylo jen pár drobných (na příště). Vyšlo to, turnikety nás pouští ze stanice monorailu na letiště.

Odbavení na letišti si tu musí každý zařídit sám. Chvíli bojujeme s automatem na odbavení kvůli množství informací, které se musejí zadat. Nakonec máme každý 2 palubní vstupenky na 2 lety až do Prahy a takový ten dlouhý pruh s čárovým kódem, co si musíme přilepit na kufry. Pak ještě trochu válčíme s váhou u pásu, kterým se kufry odesílají do útrob letiště. Nejdřív se musí zvážit kufr samotný, ale pro odeslání se musí položit do přepravní vaničky. Není to úplně uživatelsky přívětivé, ale obklíčili jsme to. Rozloučili jsme se s kufry a doufáme, že jsme vše nalepili správně a že se s nimi v Praze setkáme.



Matěj hned studuje vytištěné palubenky: “Já mám salónek, co vy?” Všichni máme vstup do salónku. Letíme s japonskou leteckou společností ANA ve třídě Premium Economy a jsme překvapeni, že dostáváme salónek. Lufthansa si ho cestou sem nechala zaplatit. Salónek je ale špatné slovo, tohle je pořádný salón, mega salón. Vejdou se tam určitě stovky lidí. Je tam spousta pohodlného sezení, japonská vzorná obsluha a ucházející nabídka občerstvení. Jsme chvíli po snídani, tak si dáváme jen pití a nějaké sladkosti. Dopisujeme deník, tak jako v každé volné chvíli někde ve vlaku, v hotelu a podobně.



Po více než hodině v salonku nasedáme do letadla a téměř na minutu přesně, jak je japonským zvykem, se vydáváme na cestu do Evropy. Sedíme uprostřed, tak si nemůžeme úplně dobře vychutnat pohled na Tokio z výšky a hora Fuji už je také docela malinká. Cestou sem jsme letěli jižní cestou tak, abychom se vyhnuli všem rizikovým státům. Teď ale míříme na sever. Přece nepoletíme přes Rusko? Ne, nakonec jsme to natáhli až přes Aljašku, severní pól, Grónsko a kolem Norska, přes Holandsko do Německa. Uzavřeme tak doslova cestu kolem světa. Takhle to vypadlo na mapě v letadle.



Při rozdávání nápojů si Petr u letušky vyžádal neperlivou vodu. Ta otevřela novou 2 litrovou láhev a znáte to, ty obaly lahví jsou z čím dál tenčího plastu, v ruce nedrží a lámou se. Přesně tak se zlomila i tahle láhev a Petr byl mokrý sice ne od hlavy až k patě, ale od boku až k patě určitě. Letuška se moc omlouvala a hned ho sušila. Nakonec mu nabídla i pyžamo, co se dává cestujícím pro pobyt na palubě v první třídě. Petr s radostí přijal, protože tričko opravdu studilo. Pyžamo byla samozřejmě univerzální japonská velikost, takže Petr nakonec zůstal jen u horního dílu, který byl v pořádku. Místo jejich "krátkých" kalhot si vzal svoje tepláky, připravené pro větší pohodlí na cestu letadlem. Letušky nabízely, že mokré oblečení vysuší, ale jak je v letadle suchý vzduch a luftuje to tam, bylo mokré ošacení pověšené na háčku u sedadla během hodiny samo suché. Letuška se ještě během celého letu několikrát přišla zeptat, jestli je vše v pořádku a Petr nakonec jako omluvu ještě dostal i malý balíček bonbónů. S měkoučkým horním dílem pyžama se loučil jen těžko, ale muselo se před přistáním ve Frankfurtu vrátit.



Po skoro 15 hodinách letu jsme ve Frankfurtu. Všechny kontroly jdou hladce, moc lidí tam nebylo a fronty žádné. Vrháme se na stánek s preclíky. Ne že by nám evropská kuchyně strašně chyběla, ale Němci preclíky umí a je těžké jim odolat, zvlášť když jsou čerstvé a voní na celý terminál.



Je sice teprve brzké páteční odpoledne, ale my máme na vnitřních hodinách už sobotní hodinu po půlnoci. Katka a Matěj během 3,5 hodinového čekání na další let pospávají na lavičkách na letišti ve Frankfurtu jako dva bezdomovci.



Petr spaní odolal a dopsal deník. Let do Prahy byl trochu opožděn, na Ruzyni jsme sedli ve 22:30 a domů tak dorazili těsně před půlnocí. Tato úspěšná cesta do Země vycházejícího slunce je za námi. Katce se už teď stýská a plánuje další kolo. Přeci jen jsme nestihli vidět vše, co bychom rádi viděli, ale tak to musí být a něco si vždy musíme nechat na příště. Snad to příště bude dřív, než za 10 let.

Z domova, z Prahy, zdraví
Petr, Katka a Matěj

PS: Nezapomeňte na stránku s bonusem, který v e-mailech nebyl.