Den 2

28.1.2024

Dnes vám můžeme slíbit víc obrázků a prozradíme, že odjezd šinkanzenu nebyl úplně podle plánu.

Budík nám zazvonil v 6:30, ale byli jsme už všichni vzhůru. V 7 hodin jsme už byli na snídani ve 4. patře. Je tu velký výběr japonských dobrot, kde nesmí chybět ryby, ale najedl by se tu i nemilovník ryb. Jsme nadšeni, máme japonské snídaně rádi, i Matěj byl spokojen a mimo jiné si i jednou přidal smaženou rybu. Japonci jsou přeborníci na mapy úplně všeho, tady jsme dostali dokonce mapu snídaně. :-)





Hned po snídani se přesouváme na nádraží a v 8:04 nám jede šinkazen Sakura do města Himeji. Místní zahrady a samurajský hrad otevírají v 9 h ráno, tak to tam budeme mít volnou chůzí z nádraží tak akorát. Cesta vlakem netrvá ani 1/2 hodiny. U vlaku jsme včas a ještě si ho stihneme vyfotit. Jedeme úplně na čas, tak jako je v Japonsku zvykem.





Nejdřív jdeme do zahrad Kokoen, které jsou pod hradem. Je těsně nad nulou, ale svítí sluníčko a světlo čaruje. Jsme nadšeni, trochu jsme se totiž obávali, jak budou zahrady vypadat v zimě, bez listí a zeleně. Zahrady jsou nádherně upravené a jsou překrásné, i když je zima. Skoro nikdo tu není. Všechno je dokonale upravené, potůčky tečou, jak mají a krásně doplňují zeleň, mechy a skalky v zahradách. Zahrad je tu několik a jsou tématicky rozdělené. Na jaře, když všechno kvete, nebo na podzim, když se listí zbarví, to musí být dechberoucí. Teď kvetly jen kamélie a viděli jsme i rozkvetlou mandloň. Poklidná atmosféra a perfektně naplánované pohledy z každého koutu zahrady fungují i v tomto zimním období.









Celkem svižně se ze zahrad přesouváme hned vedle ke slavnému hradu. Je to jedna z památek UNESCO, věhlasná asi jako náš Karlštejn. Lidí je tu o poznání více, než v zahradách, ale takhle mimo sezónu je to v pohodě a nikde moc nečekáme. Bílý šestipatrový hrad na kopečku vypadá impozantně a my pěkně funíme, než vylezeme do nejvyšší “věže”.

Při vstupu do budovy hradu jsme se museli zout, vzít si erární pantofle a svoje boty si dát do igeliťáku. Vzpomněli jsme si na naše zámky, kde se šoupe po parketách ve velkých zámeckých bačkorách. Tady by to šoupáním moc nešlo, čekala nás spousta příkrých dřevěných schodů, skoro žebříků. Všechny místnosti hradní věže jsou prázdné a je tam jen minimum dekorací (pár zbraní). Výhled z posledního patra je pěkný a celé Himeji máme jako na dlani. Jen ta japonská města nejsou nic krásného. Kromě přilehlých zahrad vidíme jen strohé domy.

Hrad Himeji a přilehlé zahrady stojí rozhodně za půldenní návštěvu.

Když sestoupíme z hradu, popovezeme se autobusem zpět na nádraží. Každou chvíli se tu naučíme něco nového, třeba, že do autobusu se nastupuje prostředními dveřmi a ne předem jako u nás, když je potřeba za jízdu platit. Řidička nám sice při nástupu předem něco říkala (japonsky), ale jak to v autobusech funguje, jsme pochopili až po výstupu, když jsme si pořádně všimli cedulí na dveřích.

Včera jsme se ještě nezmínili o nákupu karty ICOCA, kterou jsme použili pro cestu autobusem. ICOCA je přednabitá bezkontaktní karta, kterou se tu dá platit skoro všude: v MHD, v obchůdcích, samoobsluhách a asi i restauracích. Není k tomu žádný PIN a nabít se dá na maximálně 20 000 jenů, což je cca 3 000 Kč. Karta funguje po celém Japonsku, i když se v každém regionu vydává s jiným názvem: SUICA, PASSMO nebo ICOCA či jen IC card.



Na nádraží jsme si ještě stihli v 7 Eleven koupit oběd do vlaku (rýžové trojúhelníčky, maso s rýží a sladké koláčky) a už se těšíme na náš další vlak vyzdobený jako Hello Kitty. Tenhle šinkanzen je zvenku růžovo-bílý a ozdobený mašlemi a Kittkami. Uvnitř je to tak divoké jen v prvních dvou vozech, kde je hrací a fotografický koutek a krámek se suvenýry. V Japonsku a vlastně i na světě jezdí jen jedna takováto souprava. Jezdí pouze 2x denně a to ještě ne úplně každý den: ráno z Fukuoky do Shin-Ósaka a pak skoro v poledne zpět do Fukuoky. Nemohli jsme odolat a něco na památku tam nakoupili, třeba vodu v láhvi ve tvaru tohoto šinkanzenu. Teď ale ten skandál! Nevyjeli jsme přesně podle jízdního řádu, ale o 2 minuty později! O šinkanzenech napíšeme více někdy příště. Koukněte se do bonusu!











Hirošima. Město smutně proslulé svou rolí ve 2. světové válce. Z nádraží jedeme do centra tramvají, z Himeji už nás bolí nohy. Opět tu funguje ICOCA karta. Zvykáme si, že nápisy na dveřích platí vždy jen na tom křídle, kde jsou. Tak třeba levá půlka křídla má nápis vstup a pravá zákaz vstupu, prostě to znamená nastupujte v vlevo, druhou půlkou dveří se jen vystupuje.



Z tramvaje vystupujeme u Atomového dómu. Památník toho, co zbylo ze starobylé a převážně dřevěné Hirošimy po bombardování v srpnu 1945. Dům pro hospodářskou komoru z železobetonu postavil v roce 1915 český architekt Letzel. To jediné se z centra města zachovalo po výbuchu atomové bomby. Vše ostatní shořelo. Procházíme kolem památníku, muzea a věčného ohně, který zhasne, až na světě nebude žádná atomová zbraň. Máme chmurnou náladu a začíná mrholit. Jdeme se obveselit do cukrárny.





Cukrárna má sice mozartovský název, ale s Evropou nic společného nemá. Dáváme si čaje a místní dortíky. Petr si objednal kombo: zelený čaj mača a “japonské sladkosti”. Znělo to lákavě. Jenže to zase dopadlo jinak. Petr dostal skládačku. Byly to 2 půlky vafle ve tvaru javorového listu, hromádka fazolové marmelády a, světě div se, tavený sýr. Má se z toho udělat sendvič. Ve výsledku to bylo, řekněme, zajímavé. Marmeláda to vše zachraňovala.



Další cíl v Hirošimě byl kulinářský, ochutnat místní specialitu okonomijaki. Cesta k domu, kde jsou 3 patra restaurací s těmito pochutinami, nás vedla přes nákupní pěší zónu. Petr cestou ukazoval, tady mají támhle to, víte co, no to… Taito… Věci! Tam jsme museli zajít. Byla to herna se stroji s chapadly, kde si můžete vytáhnout třeba plyšáka, nebo nějakou ještě větší blbůstku. Petr měl naštěstí jen dvě 100 jenové mince, jinak bychom tam byli déle. A hádejte co jsme si odnesli? Bylo to napínavé, ale nakonec nic hmotného, jen trochu pobavení.





Okonomijaki: Doporučení na tohle místo našla Katka v průvodci. Tři patra skoro stejných mini-restaurací, kde se sedí kolem stolu s vyhřívanými ocelovými pláty a kuchař naproti vám připravuje vaši objednávku a voní vám pod nosem. Každá restaurace měla tak 10-15 židliček, jedna jak druhá. Nemohli jsme se rozhodnout, kam se usadíme, až nakonec v jedné prázdné restauraci na nás mávala paní majitelka, tak jsme si tam přisedli.



Každý jsme si objednali trochu jinou variantu, ale základ je vždy stejný: “palačinka”, hromada čerstvého zelí, slanina, nudle a vejce.





Pak už nás čekala jen cesta zpět do Ósaky vzdálené 300 km vzdušnou čarou. K dosažení nádraží jsme si opět pomohli tramvají, už nás pořádně bolely nohy. Šinkanzen Tokkaido-Sanyo nás domů dovezl za hodinu a 25 minut. Jeli jsme až 275 km/h.



Zítra bude výlet do města Nara. Koho si nejvíc oblíbí místní jeleni?

Z Ósaky zdraví
Petr, Katka a Matěj